Scéna.cz 

Moje životní role je vždycky Juraj Kukura – říká známý herec

Slovenský herec Juraj Kukura stále zůstává v povědomí diváků jako muž uhrančivého pohledu a velkého charisma. Už spoustu let se pohybuje na trase Bratislava – Praha - Hamburk a na nedostatek uměleckých příležitostí si rozhodně nemůže stěžovat. Nejnověji ho obsadil do svého filmu MÁJ F.A.Brabec. V Praze hraje v Činoherním klubu v inscenaci KOZA ANEB KDO JE SYLVIE a RODINNÁ SLAVNOST.

Když se ohlédnete zpět, jaké jsou pro vás největší ztráty a nálezy?
Nerad se ohlížím dozadu, protože si myslím, že by se člověk měl dívat stále dopředu. Ale v mém případě, když se člověk podívá dopředu, tak je tam jeden jasný bod, a to smrt. Takže bude možná lepší se ohlédnout dozadu.
Nevím, co jsou mé největší ztráty. Mezi ty největší asi patří nechtěný potrat mé manželky, a také smrt mých rodičů. Lituji, že mi komunisti zabránili, abych přijel, když byla nemocná a držel ji za ruku, abych ji pomohl překonat velké bolesti. A nedovolili mi ani přijet na její pohřeb.
Lidé, kteří zůstanou nuceným způsobem v zahraničí tak jako já, jsou v takové zvláštní životní situaci a vztahy a přátelství, které zanechali za sebou, pro ně znamenají najednou mnohem více. Touha po domově je proto tak silná, protože člověk ze všeho nejraději vzpomíná na mládí. Mrzí mě ztráta lidí, o kterých jsem si myslel, že jsou mí přátelé, a po návratu zpět zjistil, že jsou vlastně mí nepřátelé.
Na druhou stranu jsem na své životní cestě hodně získal – viděl jsem celý svět, viděl jsem chudobu, při které jsem si uvědomil, že i ten nejchudší člověk u nás o ní nemá představu – je to bída o vodu, o jídlo, nepředstavitelně kruté životní podmínky. Natáčel jsem asi v 50 státech světa, projel jsem svět od Grónska po Austrálii.
Našel jsem svou manželku, která mi dala úžasného syna. Našel jsem Hamburk. A co ještě považuji za důležité – našel jsem určitý nadhled, s nímž jsem schopen pohlížet na věci, jsme schopný dívat se na Čechy a Slovensko ze světě a odtud zase na svět. A spousta z těch věcí by se nepodařila, kdybych tady zůstal. A také jsem potkal mnohé lidi, kteří nějakým způsobem ovlivnili či přímo zformovali můj život – ať to byl František Vláčil, Miloš Pietor, Peter Zadek nebo Hans Hollman. A našel jsem také lidi, kteří mi v životě pomohli, na kterých mohu stavět.

V některých rozhovorech jste hovořil o tom, že váš osud řídily ženy. Co pro vás znamená žena jako taková?
To je samozřejmě pravda. Začíná to mojí matkou. Myslím, že moje máma byla velmi inteligentní, vzdělaná žena. A potom ty ženy, které jsem potkával a nějakým způsobem se s nimi spojoval, ovlivnily můj život. nejvíce má manželka. Jsou věci, do kterých se jí vůbec nepletu, které zařizuje sama. Má zdravý úsudek a je velmi praktická. Kdysi někdo řekl, že nejobdivuhodnější na ženách je, že to s námi muži vydrží. A s tím já souhlasím. Myslím si, kdyby byly ženy u moci, nebyly by války a svět by se hodně změnil. Vezměte si třeba německé ženy – muži udělali válku, byli zabiti nebo se dostali do zajetí, a německé ženy posbíraly cihly a postavily hospodářský zázrak. Já mám o ženách velmi dobré mínění, mám je rád. A navíc jsou krásné!

Měla to s vámi někdy manželka těžké?
Určitě, nemá to lehké ani dnes. Princip manželství nebo spolužití je postaven na jedné jediné věci – a to na tom, že člověku by v soužití neměly vadit ty věci, které mu nevadily při seznámení. To, co jsme akceptovali před uzavřením sňatku, bychom měli akceptovat celý život. Já jsem například nepořádný, byl jsem kdysi a jsem i dnes, a nedá se s tím nic dělat. Manželka má zase něco jiného – například snídá jen ovoce a přitom si čte noviny, zatímco já bych chtěl pořádnou rodinnou snídani, při které si budeme povídat. Celá léta za mnou jezdila po celém světě na natáčení a jezdí i dnes. Akceptujeme se navzájem, vážíme si jeden druhého,a to je podle mého nejdůležitější.

Prý si se ženou vykáte. To je dost neobvyklé?
Když jsem manželku potkal, byla vdaná, a tak jsme si vykali i v soukromí, abychom se nespletli na veřejnosti. A když se to prozradilo a mohli jsme si začít tykat, zjistili jsme, že je to pro nás nepřirozené. A tak jsme zůstali u vykání: mohu to každému jen doporučit, vždycky je lepší, když se řekne Dejte mi pokoj! než Dej mi pokoj!

Jakou roli ve vašem životě hraje umění, divadlo?
Já vím, že to lidi neradi slyší, ale mně osobní kontakt s divákem nic neříká. Mám raději film, líbí se mi ta atmosféra, kdy se 40 lidí někam vydá, žijou spolu intenzivně po tři měsíce a pak se rozejdou.
Byl to právě film, který mě získal pro herecké povolání. Končil jsem stavební průmyslovku, když si mě vybrali v castingu na film Tri gaštanové kone. Jeli jsme natáčet na Oravu a já si připadal jako v ráji. Byl jsem student, a oni mi dali diety, honorář, platili mi ubytování a každý týden jsme měli telecí, které tehdy bylo vzácné. Projížděl jsem se na koni v krásné oravské přírodě a hlavní představitelka měla krásné blond vlasy, takže jsem se do ní okamžitě zamiloval. Jak jsme tak spolu chodili tou nádhernou přírodou, říkal jsem si : Tak takhle by se dal život prožít...

To se vám tedy do jisté míry podařilo...
V té době jsme samozřejmě viděl jen jednu stranu mince. To povolání není jednoduché, není jednoduché ani pro talentované, a to ani nemluvím o tom, že pro netalentované může být tragické.

Za ta léta jste hrál všechno možné, je nějaká postava, která se vám zaryla pod kůži?
Myslím, že role a skutečný život nemají nic společného, herectví je úplně o něčem jiném. Já nemám rád takové ty filozofické úvahy o převtělování se.

Přísně to tedy oddělujete?
Určitě ano. Moje životní role je vždycky Juraj Kukura, a to i na jevišti.

Co je tedy na herectví pro vás lákavé?
Ukazuje se, že to zřejmě umím dělat lépe než cokoli jiného, určitě lépe než bych uměl opravit rádio. To, že to umím, neznamená rozhodně, že bych tomu musel nějak mimořádně rozumět. Myslím, že herectví je do značné míry spojeno se sex-appealem. A to neznamená, že sex-appeal mají jen štíhlí lidé s širokými rameny. A samozřejmě musí mít talent. Ani jedno se nedá naučit.

Dnes nejen hrajete, ale jste také ředitelem divadla. Jak to berete?
Když ta nabídka na vedení divadla Aréna přišla, byla pro mě určitá výzva, jestli to dokážu. Musím říci, že mnozí to neradi viděli, v divadelních kruzích jsme neměli moc velkou přízeň. Byly spíše pochybnosti, podezírání. Divadlo bylo napadáno, že nemá vyhraněný žánr – ale já si myslím, že je to největší pocta, když se řekne bezžánrové divadlo. nejvíce mě fascinuje, když si vezmu divadelní plakát a vidím tu pestrou nabídku. Hodně se podle toho o sobě dozvím – co mě zajímá, co mě těší, co mě trápí.

Jak dáváte dohromady repertoár?
Dáváme ho dohromady s manželkou. Nedávno jsem byl v Curychu, setkal jsem se tam s jedním slavným režisérem, s nímž jsem spolupracoval v Bonnu a Basileji, režíroval tam s velkým úspěchem novou hru Yasminy Rezy. Tak jsem tu hru hned přivezl domů. myslím, že to je moje úloha v divadle. ne tam sedět, hlídat, kdo přišel pozdě do práce. Moji úlohou je najít na fungování divadla finance, vdechnout mu nějakou duši. Proto vznikly inscenace jako Albeeho Koza, Tiso, Dr.Gustáv Husák, Slovak Street Show pro mladé, Dětská univerzita, a koncerty slovenského jazzu.
Takže, to je moje vize divadla. Moje představa repertoáru není v tom dlouze si teoreticky povídat, že příští rok budeme dělat noru, ale když potkám skvělou herečku, která mi řekne, že v příštím půl roce bude mít volno, přijdu do divadla a řeknu – máme hlavní představitelku pro Noru, je volná, tak to pojďme udělat!
V dnešním rychlém světě považuju klasickou dramaturgii za absolutně zastaralou věc, která nemá s normální praxí nic společného. Zkrátka, po 11.září nemůžeme dělat to co před ním, svět se zkrátka změnil. Je to os větě, kde se žije rychle, není možno dlouhodobě plánovat. Divadlo musí mít nějaký smysl a důvod právě teď a tady.

Zmiňoval jste se o tom, že jste v divadle Aréna potkal nové přátele?
Ano, zjistil jsem, že to divadlo potřebuje podporu od mnohých lidí. A podařilo se mi seznámit s pár lidmi, na které se – myslím – mohu v životě spolehnout.

Jaký vztah máte k politice? Do značné míry ovlivnila váš život.
Myslím si, že dnes politici do jisté míry ztratili kredit, a to je dost velký problém. I pro lidi, kteří to myslí dobře a chtěli by vykonat v politice něco pozitivního, je dnes těžké se zbavit té nepříjemné nálepky.

Co se podle vás stalo? Myslím ,že tahle situace nastala v 90.letech, kdy se změnila struktura Evropy. Po nadšení v roce 1989 nastal útlum...
Myslím, že Čechy a Slovensko na tom nejsou tak nejhůř. Kolik peněz se nacpalo do bývalého východního Německa. Myslím, že Češi a Slováci si dokázali pomoci sami,vlastní zručností a iniciativou. Mají dnes určitě lepší hospodářské výsledky než východní Německo. To je jedna stránka věci. A myslím, že to také hodně závisí na vzdělanosti, neuvědomujeme si, že jsme u nás opravdu vzdělaní, maturita je běžná věc, což v mnoha zemích není obvyklé. Samozřejmě, že změna režimu s sebou vždycky nese pozitivní i negativní věci. Mně se třeba nelíbí, jak se u nás rozbujel kapitalismus. To, že se pracuje i v neděli. Měl by to být den, kdy se opravdu nic neděje, obchody jsou zavřené, a je čas věnovat se plně rodině.
Možná je to konzervativní názor, ale tohle třeba v Německu funguje.

Bydlíte střídavě v Bratislavě, Praze a v Hamburku. Považujete sám sebe za světoběžníka?
Určitě ne. Myslím, že je to dneska úplně jinak,svět se změnil. Nemůžeme se na něj dívat z pohledu roku 1988, ale 90.let či později. Neznamená to, že když jsem se narodil v Liberci, nevytáhnu z něj paty po celý život, a musím tam i umřít. Že se při velkém štěstí dostanu do Brna nebo do Prahy. Tohel se absolutně změnilo, každý je tam, kde se může nějakým způsobem realizovat. Šéfem největší české banky je Američan, můj syn pracuje ve Švýcarsku. To je přirozené, tak jako to bývalo kdysi. Myslím, že je dobře, když mají mladí lidé možnost vycestovat, třeba na dva roky, naučit se jiný jazyk, nasbírat zkušenosti a pak se vrátit. Myslím, že je dobře, že jsou dnes naše děti rovnocennými partnery dětem francouzským, italským či britským a všichni mohou žít tam, kde mají tu nejlepší možnost se realizovat.

Je v takovém způsobu života ještě nějaké místo na vlastenectví?
Co to je vlastenectví? Je to to samé jako matka. Člověk se někde narodí – to je neměnné. Vlastenectví se neučí, prostě to tak je – jako že já mám rád brynzu, pálivou papriku, mám rád Dunaj a bratislavské trhy. Myslím, že je ale důležité, aby patriotismus byl zdravý, aby se nesklonil k nacionalismu. Tatry jsou krásné, ale musím vědět, že nejsou nejvyšší na světě – a že existují i lepší salámy než je turistický (i když ho mám rád).

Vy jste kdysi v Československu zažil vlnu popularity. A jistě se vám jí dostalo i v Německu. Jak se na popularitu díváte?
Beru ji tak, že je to odměna za naší práci. Když celý život hrajete a nikdo si vás nevšimne, tak byste se měl zamyslet, proč neděláte jiné povolání...

Je v tom určitě také kousek mužské ješitnosti?
Je to jednoduše důkaz toho, že člověk ty ostatní nějakým způsobem zaujme. Když se mi v Itálii stalo, že zastavil plný autobus německých turistů a žádali mě o autogram, měl jsem radost – a myslím, že se nemám za co stydět.

Prozraďte, co teď máte před sebou?
Dotáčím s režisérem F.A.Brabcem film Máj. A v nové sezóně budu mít spoustu práce s agenturou. Co bude dál, uvidíme.

Juraj Kukura - narodil se před šedesáti lety v Prešově, vystudoval VŠMU v Bratislavě, v letech 1976-85 byl členem Slovenského národního divadla, v polovině 80.let zůstal v tehdejším západním Německu, kde si zahrál jak na německých scénách (např. v režii Petra Handkeho) a také v mnoha seriálech (např. Pod bílými plachtami). Po roce 1989 se začal znovu objevovat v Čechách a na Slovensku – jak na scéně, tak i ve filmu. Z hereckého ranku vybočil nahrávkou písní Leonarda Cohena, které sice kritika nepřijala příliš milosrdně, ale Cohenovi se prý jeho interpretace líbila. Nyní je ředitelem soukromého divadla Aréna v Bratislavě, hostuje v Činoherním klubu v Praze (Koza a Rodinná slavnost) a právě dotočil jednu z hlavních rolí ve filmu F.A.Brabce Máj.