Scéna.cz 

Pavel Cisovský: Divadlo mě zajímá ze všech stran.

Kolem divadla se začal Pavel Cisovský točit ve svých sedmnácti letech, dnes jeho divadelní historie čítá plných čtyřicet šest let. Začal hrát jako ochotník, později se stal agenturním hercem a nakonec zakotvil v angažmá. Z větší části divadelní historie vytvářel dějiny Komorní scény Aréna v Ostravě. Sám používá označení „dřevní doby“. I přes tyto osobní prožitky se psaní pamětí nevěnuje. Z inscenací posledních let připomeňme - Sen noci svatojánské (Oberon); Příběhy obyčejného šílenství (Otec); Psí srdce (Doktor); Racek (Petr Sorin).

Komorní scéna Aréna = komorní herectví
Prostor Komorní scény Arény byl 7x9 metrů, tuším, a navíc nepravidelný. Původně to snad byl byt a kdysi dávno tam byla kavárnička. Myslím si ale, že divadlo se dá hrát všude. K titulu se musí najít určitý klíč. Na jedné straně je důležitá zdravá drzost, na druhé straně musí být určité fandovství. Protože právě fandovství bylo motorem toho, že herci, kteří přicházeli, dělali i jiné pomocné práce. Musíte se vyrovnat s tím, že nemáte v zákulisí takové zázemí, není kam složit kulisy, že nemáte nápovědu ani inspici.
Herecké prostředky se v takovém prostoru musí tlumit. Ale je tam navíc jedna velmi těžká věc – první pohled divákovi do očí. Když nemáte před sebou forbínu a orchestřiště a diváka sedícího šest až osm metrů od vás, což je taková přirozená obrana, takže má člověk vlastně komedii v tom svém exhibicionismu jaksi zdůvodněnou a cítí se svobodnější. Ale když musí hrát na těsno, tak na metr, a vidí diváka, jak se tváří nebo netváří a musí to ustát, tak to je zejména z počátku skutečně těžké. Tam nemůžete lhát. Což nemyslím v pejorativním slova smyslu, ale prostě nelze hrát jen výrazem, výkon musí být podložený vnitřkem.

Herec, režisér, umělecký šéf a kulisák, ale také bez divadla
Kolem divadla jsem se začal točit v sedmnácti letech. Asi jsem dělal skutečně všechno, jak kulisáka, tak i světla a zvuk. Dokonce jsem měl jednu kritickou periodu, kdy jsem v divadle nebyl. Začal jsem hrát jako ochotník, pak jsem byl agenturní herec, následně jsem byl v angažmá u Beskydského divadla, ale to už je strašně moc let – čtyřicet šest.
Čím mě divadlo draplo? Já vám nevím. Možná, že jsem to měl nějak zakódováno. Pokud půjdu ještě do dřevnějších let, tak moje první setkání s herectvím bylo loutkové divadlo. Vím, že jsem to obrečel, ale fascinovalo mě to, zejména takové věci, že se točí válcem a dělá to meluzínu, že se svítí a světla jsou barevná, že je možné, aby na divadle něco létalo, to všechno mě uchvacovalo. Tehdy jsem si ale nemyslel, že bych mohl divadlo dělat. Byl jsem spíš sportovně založený, takže jsem šel do sportu, byť mě okolnosti nakonec dovedly jinam. A zpětně mohu poděkovat za to, že jsem měl možnost věnovat se sportu – díky tomu mám i ve svých letech nějakou kondici.
Když jsem se vrátil na jeviště po patnácti letech nečinnosti - byl to v Čechovově Višňovém sadu, který režírovala Oxana Meleškina - dost jsem se tehdy bál. Není divu, že po patnácti letech je člověk nejistý. Ale nelituju ničeho, co jsem zažil.

Herectví a režie
S Shakespearem jsem se setkal v dřevních dobách jako režisér. Mám za sebou Hamleta, Krocení zlé ženy, Krále Leara. V současné době hraji Oberona ve Snu noci svatojánském. Je to mé čtvrté setkání s Shakespearem, herecké je první. Režíroval Ivan Krejčí, který patří do jiné generace, tudíž se jedná o úplně jiný pohled - ale tak to má být. Pro mě je to docela příjemné. S přestupováním mezi herectvím a režií jsem nikdy neměl problémy, protože mě divadlo zajímá ze všech stran. Pracoval jsem s několika režiséry a vždycky jsem se dokázal téměř absolutně oprostit od vidění inscenace analytickýma očima režiséra. Musím to zaklepat, nedělá mi to problém. Rád pozoruji jiné postupy. Pokud k tomu dojde, tak rád konfrontuji se svým názorem.
Za velmi zajímavou školu považuji práci s Oxanou Meleškinou a Sergejem Fedotovem, byť jsou oba trošku kontroverzní. Jejich základní pohled na herectví je úplně jiný, ale to se nedá říci pár slovy. Fakt je, že vyžadují dřeň, nitro. Jejich postupy jsou pro nás velmi nezvyklé. Oni pracují trošku každý jinak, v základu však stejně. Dávají najevo, že jsou režiséři a mají absolutní moc. To je tvrdá škola.

Otec a syn
S Fedotovem jsem pracoval na inscenaci Psí srdce. Už jsme to derniérovali. Mám na to velice pěkné vzpomínání. Práce to byla těžká. Doktor, kterého jsem hrál, byl dost morous, diktátor, nepřístupný člověk. Zda dokáže taková postava nakazit v civilu? Ale ne… (Smích.) To je krásná postava. Na jedné straně velice svobodomyslný, na druhé i tyranský člověk. To je pravda.
V inscenaci je ústřední trojice – já, syn Marek a Michal Čapka. Jeviště a otcovský přístup? Mám dva syny, jen jeden hraje, druhý je ale také u divadla. Bylo to zpočátku složité. Jeden problém spočívá v tom, že pokud chcete být pravdivý jako herec, tak to je vaše radost, vaše bolest, vaše intimní pocity, a to se v rodině nedává tak najevo. Najednou otevíráte třinácté komnaty a každý máme svá tajemství i před těmi nejbližšími, ne že bychom se stylizovali, prostě je to tak. A najednou musíte na jevišti přiznat třeba pláč tomu nejbližšímu a on musí být opravdový a zároveň kontrolovaný, protože je to divadlo. Je to těžké, ale nakonec si musíte zvyknout. Sehráli jsme se a všechno fungovalo. Těžké to ale z počátku bylo.