zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Viktor Tauš: Největší radost práce na divadle spočívá v čase prožitém s herci…

Režisér Viktor Tauš

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Režisér a producent Viktor Tauš připravuje svou druhou inscenaci, tentokrát se diváci mohou těšit na skutečný příběh Emy Černé. Pod názvem Amerikánka ho budeme moci zhlédnout na Jatkách78 od září 2018. Hlavní hrdinka překoná na své cestě nevlídný dětský domov, chlad a odtažitost pěstounské péče i šikanu „pasťáku“. A to vše v době, kdy proti ní svým způsobem nestojí pouze tyto instituce, ale celkový režim státu. Amerikánka je hlubokou sondou do historie 70. a 80. let v Československu, ale stejně tak je to ryze současné drama o svobodě, touze žít, o osamělosti, vydělenosti i přátelství. Viktor Tauš odhalil jak se mu jako filmovému režisérovi pracuje na divadle. Nedalo nám to, zeptali jsme se, jak došlo k nápadu vyprávět příběh jedné osoby prostřednictvím dvou postav. Nakolik bylo náročné přemlouvat obě představitelky Terezu Voříškovou a Elišku Křenovou ke spolupráci…

  • Jde o váš první divadelní projekt – jak v produkci, tak i v pozici režiséra?
    Svůj vstup do umění jsem začal v divadle GAG Borise Hybnera. Měl jsem to štěstí být mu důvěrníkem, kamarádem, ale i hromosvodem i rohožkou. Vše co o divadle vím, a pro co ho miluji, jsem se naučil od něj. “Amerikánka” je moji druhou činoherní režií a produkcí. V roce 2015 jsem v divadle La Fabrika uvedl hru Matthewa Lombarda “Lety peklem”.
  • Jak moc se liší váš svět filmu a svět divadla?
    Obecně se dá říct, že film je médiem režiséra a divadlo je médiem herce. Největší radost práce na divadle spočívá v čase prožitém s herci. Mým úkolem je vytvořit jim bezpečné prostředí a být jim doprovodem a oporou v procesu tvorby postav.
  • Jak jste k námětu, který vychází ze skutečného příběhu, přišel?
    “Amerikánka” je inspirována skutečným osudem dívky, kterou jsem potkal v čase, kdy jsem žil na ulici. Neuměli jsme vzájemně zvrátit své osudy a ani jsme to po sobě nechtěli. Měli jsme se ale rádi a hráli spolu takovou naivní hru na sourozence. Čas od času - když jsme se potkali - jsme si tak vzájemně dodávali síly.
    Amerikánka mi tehdy vyprávěla svůj životní příběh, který mě pronásleduje, napadá, provokuje, ale i inspiruje a těší už téměř dvacet let. Během těch let jsem se mu střídavě věnoval s mnoha autory. Vznikly tak nakonec příběhy tři, všechny inspirované jedním lidským osudem. V každém z nich s inspirací nakládám tematicky i žánrově po svém, a každý z nich budu vyprávět na platformě jiného média.
    Evita Naušová se mnou spolu s Amerikánkou strávila hodně času. Naše zaznamenané rozhovory přepsala do formy monologu, který se stal základem pro práci na filmovém scénáři, s nímž jsme jako první čeští autoři v historii vyhráli v Cannes Krzysztof Kieslowski ScriptEast Award pro nejlepší nerealizovaný východoevropský scénář. Později jsem se k výchozímu monologu vrátil a oslovil Davida Jařaba. Ten text přeformuloval a upravil do podoby jevištního dialogu, který nyní inscenujeme.
  • Ema Černá, jde o její skutečné jméno?
    Ne. Mojí prací není rozkrývat skutečný příběh na pozadí uměleckého díla.
  • Hra bude mít netradiční pojetí. Je v podstatě o jedné osobě – Emě Černé - hrané dvěma herečkami. Jak vás to napadlo a proč?
    S nápadem přeformulování textu do scénického dialogu přišel David Jařab. Koncepce scénáře se teď opírá o dvě tváře hlavní hrdinky a soustředí tak veškerou výpověď na její pohled na věc, její emoce, představy i její výklad světa.
  • Jaký byl klíč pro výběr hereček?
    Vášeň. Největší odměnou mé práce je totiž samotný proces. Chci proto vyprávět příběhy s lidmi, kteří pro něj zahoří stejně jako já. V Tereze a Elišce jsem takové herečky našel. Pro příběh, v němž obě hrají jednu a tu samou postavu, je šťastnou náhodou také fakt, že to jsou blízké kamarádky, co o sobě vědí vše a mají se rády.
  • Bylo obtížné Terezu Voříškovou a Elišku Křenkovou pro tento divadelní projekt získat?
    Dobří herci a herečky umí číst scénáře, chtějí se konfrontovat se skvělými texty, a potřebují vědět, že to budou moci dělat v bezpečném prostředí. Nabídl jsem jim obojí.
  • V divadelním zpracování se nezapře vaše filmařská profese. Vybral jste si prostor Jatka78 záměrně a k prostředí teprve vznikaly výjimečné projekce, resp. prostor vás k nim inspiroval, nebo už jste je měl v hlavě a bylo je třeba realizovat?
    Jako solitér nemám svoji domovskou scénu nebo produkci… Začínám tedy vždy z potřeby vyprávět konkrétní příběh a pak hledám cestu jak to udělat. S “Amerikánkou” jsem měl to štěstí, že zaujala Rosťu Nováka, který mi pro představení nabídl domov ve svém divadle Jatka78. K Rosťovi a jeho práci vzhlížím s obdivem a cítím se s ním a jeho světem spřízněný. Pracovat právě tady je skutečná radost.
    Každý divadelní prostor má svá specifika, kterým je třeba naslouchat. Osud přivedl “Amerikánku” na největší jeviště v Praze. To samozřejmě determinovalo přístup k tvorbě dekorace i projekcí. Naše dekorace je 26 metrů dlouhá a 10 metrů široká. Je to působivé, ale také zavazující, neb divákovu pozornost potřebuji udržet u hereček. Tomu v klíčových situacích pomáhají projekce realizované na všechny stěny prostoru podél dekorace. Jsou dvojího druhu - archivní, které příběh zasazují do konkrétních reálií, a zároveň projekce živě snímaných hereček, které divákovi v klíčových situacích nabídnou vedle jevištního celku i detail.
  • I scéna bude velmi netradiční. Můžete ji popsat, jaký je záměr, co by měla v divákovi vyvolat?
    Nevím, jestli je tradiční nebo netradiční. Věřím, že je působivá, současná a sdělná. S výtvarníkem Janem Kadlecem o scénografii přemýšlíme konceptuálně. Dekorace ve svých fragmentech představuje světy, ve kterých se příběh odehrává. Ve svém celku je pak monumentem za Amerikánku a všechny děti, které na své cestě překonaly nevlídnost dětského domova, chlad pěstounské péče i šikanu „pasťáku“.
  • Scéna i projekce nejsou úplně jednoduché pro realizaci...Nastal moment, kdy jste si myslel, že budete muset ustoupit ze svých požadavků?
    Nepřistupuji k vyprávění příběhu z pozice ega, nejsem v tom důležitý. Když do vyprávění vnášíte sebe je pravděpodobné, že příběhu ublížíte. Hledám prostředky, které příběhu a světu, v němž bude vyprávěn, poslouží. Jak je jednou objevím - nebo si myslím, že je objevím - nepřísluší mi z nich ustupovat. Pro úplnost dodávám, že tento postoj nezaručuje vůbec nic.
  • Co pro vás příběh Emy Černé znamená osobně?
    Ten příběh klade otázky, které leží v srdci mé existence. V divadelním textu si klademe otázku, zda si pevný bod v sobě člověk může vytvořit, aniž by se mu ho v dětství dostalo od rodičů či společnosti. Ve filmu a minisérii se ptáme, co to vlastně znamená rodina a jaké mohou být její funkční či dysfunkční podoby. V knize pak vyprávíme osud Amerikánky tak, jak se skutečně stal, a ptáme se, zda vyprávění příběhu či jeho naslouchání může změnit lidský osud. Ve všech třech příbězích se dotýkáme témat vydělenosti, touhy žít a být něčeho součástí.
  • Jaká bude další geneze tohoto díla?
    V září 2018 na Jatkách78 uvedeme divadelní hru, kterou o rok později zaznamenáme ve 3D formátu a uvedeme v kinech. Na podzim roku 2019 začneme připravovat film a minisérii. Paralelně s filmem bude vznikat kniha.
  • 9.7.2018 19:07:08 Redakce | rubrika - Rozhovory