zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Nová Atlantida na Nové scéně

Petr Vančura (Nová Atlantida)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Nová Atlantida na Nové scéně Národního divadla, inscenace Jiřího Adámka, to od kritiky dosti schytala. A tu mě napadla slova z Čechovovy hry Racek, kde doktor Dorn si po předvedení Treplevových nových forem divadla říká sám pro sebe: „Nevím, ale buď ničemu nerozumím, nebo jsem se zbláznil, protože ta hra se mi líbila...“ Přesně takový vztah mám k Nové Atlantidě, a to z různých důvodů. Pro mě přináší velmi přesnou vizi dnešního světa, amalgámu protichůdných a vzájemně neslučitelných názorů a návodů, jak žít a jak dát o sobě vědět. Nabízí bezpočet podnětů k zamyšlení, když jako lékař tu opatrně, nenápadně nebo naopak okatě, s patosem či s nadsázkou ohledává, za co stojí ten dnešní svět, jak se v něm chováme, jak mísíme svaté i profánní, jaká je generace dospělých, a co může předat svým dětem.

Jiří Adámek a jeho spolupracovníci předestírají vizi světa (tedy planety plující nekonečnem vesmíru), s celou škálou teorií, filozofických či politických vizí, hledáním a utvrzováním vlastní identity a jedinečnosti, a zároveň se snůškou nejrůznějších nesmyslů, výstřelků, novodobých rituálů a ikon, touhy bavit se, být až neuroticky aktivní, a manipulovat nejrůznějšími způsoby s ostatními.
Společně se skupinou lidí (osm dospělých a osm dětí) se ocitáme uprostřed světového pikniku. Lidé na něm jsou dobře oblečení, mají prostor k pohybu i svobodu slova. A na té ploše je i místo, kam se ukrýt před deštěm (byť je to jen malý zahradní domek). Sem tam, jako v shakespearovském Ardenském lese, se v tomto společenství objeví někdo, kdo buď sám pro sebe, ale častěji se snahou zaujmout ostatní (kteří ho stejně neposlouchají, nebo nechtějí slyšet) pronáší různá moudra. Prostřednictvím autentických citátů různých VIP osobností dnešní doby, ať je jejich proslavenost a důležitost jakkoli sporná, skládáme mozaiku této Nové Atlantidy, která žije v hojnosti a relativním klidu, ale neurotickým vnitřním neklidem a srážkou nejrůznějších idejí sama sobě podřezává větev, a žene svůj „malý svět“ k zániku. Neexistuje jedna pravda, každé tvrzení se dá popřít, a z pozitivního udělat negativní. Vše má své dobré i špatné stránky, které jsou neoddělitelné. Děti ve hře nemluví, ale jsou stále přítomny, sledují vše, co dělají dospělí. Ti je střídavě zahrnují láskou, manipulují s nimi, nebo je zcela ignorují. Dávají jim zdánlivou „absolutní“ volnost, ale na druhé straně jim příliš na výběr nedávají. Příkladem za všechny mohou být rituály s jídlem: nejprve se dlouze griluje, připravují se nazdobené tácky, ale nakonec je před očima natěšených dětí vše vyhozeno do odpadu, a děti jsou odbyty hromadou křupek. O další várku grilované pochoutky se už podělí jen pár dospělých.

Herci představují určité archetypy postav, které známe z televize či z filmu: najdeme tu rozvážného taťku „vše pro rodinu“, nezávislého vlasatého filozofa recitujícího si teoretická moudra, bez ohledu na to, co se děje kolem, striktní zastánkyni konzervativních hodnotála Margaret Thatcherová, trapně koketní kopii Marilyn Monroe, ale také transsexuála či rozmanitíé aktivisty pravicové i levicové. To vše promícháno s konkrétními osobnostmi politického a společenského života, jako je Putin, Trump, Assange, a mnoho dalších.
Co může o paradoxech dnešního světa vypovídat lépe než úvodní otevřený dopis Marka Zuckerberga malé dcerce Max? Tento geniální židovský mladík z USA, vynálezce Facebooku, nejmasovějšího média dneška v dobrém i špatném, bezpochyby vše, co sděluje, myslí vážně. Což dokazuje i tím, že společně se svou čínskou manželkou Priscillou věnují miliardy dolarů na charitu, aby tak umožnili lepší fungování světa… Ale po kapitole „Život plný příslibů“ přichází další, stále méně optimistické příběhy. Celé představení složené z útržků a úlomků myšlenek, jako bychom náhodně přepínali rozmanité rozhlasové stanice, je jeden velký Babylon názorů, v němž jen sem tam vypluje na povrch melodie, společné všem, takže se přidávají jednotlivé hlasy, až zaznívá téměř andělský chorál souznění (krásně složený Markem Dobravou a působivě zazpívaný sborem herců).
Všichni herci – Taťjana Medvecká, Vladimír Javorský, Magdalena Borová, Pavla Beretová, David Matásek, Filip Kaňkovský, Pavol Smolárik a Petr Vančura – odvádějí velmi dobrou divadelní práci. V minimalistických portrétech, které propojují konkrétnost s abstrakcí, se dokážou vyrovnat s nesnadnými výzvami, které jim tvůrci připravili především tím, že texty nejsou míněny jako dramatické, a některé jsou spíše než k hlasité deklamaci určeny k soukromému čtení. Zkombinovat tu dnešní podivnou směs odtažitosti, hrané srdečnosti, manipulativní „diplomatické“ fráze, plakátová hesla a patos tak, aby to bylo pro diváky stravitelné, aniž by herci měli možnosti vytvořit skutečné postavy, je rozhodně obtížný úkol. Přesto se podařilo vytvořit obrazy, které nemusí být ve chvíli bezprostředního sledování lehce stravitelné, a pro někoho mohou být i nudné, ale které se vám překvapivě vynořují v mysli i dlouho poté, co představení dávno doznělo.

Inscenace Nová Atlantida je projektem, který není (nebo by neměl být) pouhým produktem ke konzumaci, ale inspirací pro diváky, aby se nad jednotlivými názory i citovanými osobnostmi zamysleli. Inscenace žádný z názorů nevnucuje, ale rozhodně nesděluje jen banální pravdy. Ukazuje fascinující a zároveň hrozivou roztříštěnost dnešního světa, příliš informovaného a o to víc zmateného. A tak i v posledním monologu starý Texasan, který – po vzoru nejrůznějších obecných pravd šířených po Facebooku – vypočítává vše, co podle tradic patří k dobrému životu, ty své dobré rady zkazí závěrečnou sexistickou hláškou. Takže názorně ukáže, že s nikým se nedá naprosto souhlasit. Je tedy na divákovi, aby si sám našel názor, který souzní s jeho pohledem na svět.

www.narodni-divadlo.cz

12.3.2018 17:03:22 Jana Soprová | rubrika - Recenze