zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Daniela Bambasová: Diváci mě drží, vždycky mě vrátili do hry…

Daniela Bambasová

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Herečka Daniela Bambasová je pár desítek let věrná Jihočeskému divadlu v Českých Budějovicích. Už tři roky si užívá role Florence Foster Jenkinsové v inscenaci Je úchvatná! I když v roli má zpěv „výjimečně příšerný“, tento herecký úkol ji udělal velkou radost. A jak se zdálo podle reakcí z hlediště, divákům taky. Další zajímavou postavu ztvárňuje v inscenaci Úča musí pryč!. Role Sabiny Müllerové rozhodně není tak přímočará, jak by se na první pohled zdálo. Pokud herečka nechce sklouznout do zavedených klišé, vyžaduje to velkou přípravu a důkladné režijní vedení, tentokrát s režisérem Ivanem Krejčím.
Za dveřmi je nová inscenace Kalifornská mlha, kde se setká s režisérkou Janou Kališovou, aby coby živočišná barmanka svedla boj s kultivovaným expertem (Jiří Untermüller). Tentokrát si budeme moci vychutnat jejich herecké výkony na studiové scéně Na půdě…

S Danielou Bambasovou jsme se sice sešli v pátek třináctého, ale žádný nešťastný okamžik při našem povídání nenastal. Naopak mile jsme se dotkli jejích hereckých začátků, zejména jak její rozhodnutí přijali rodiče. Sama si toto prožila se svým synem Danielem (nyní v angažmá Divadla na Vinohradech – pozn. red.), kterého dokonce sama připravovala na přijímací zkoušky. Herečka se zamyslela také nad tím, jak složité to mají zejména herci v oblastních divadlech. Pojďme ale na samotný začátek…

  • V angažmá Jihočeského divadla v Českých Budějovicích jste třicet pět let a právě padla třicátá pátá vteřina našeho povídání. Jak celý ten běh divadelního života zpětně vnímáte? Jak se to dá zvládnout?
    Někdy to bylo těžké, ale co v životě není… Prostě to byla a je práce. Každý máme v sobě určitou energii, kterou jsme schopni dávat. V mládí to moc nevnímáme, prostě to plyne. Máte hodně rolí, těšíte se do divadla, zvládáte rodinu. Postupně síly trochu ubývají. Jak se to dá zvládnout? Když vás mají lidé rádi, když cítíte, že diváci jdou s vámi, pak je to velká devíza, takový dar. Energii pak dostávám od diváků zpátky a to mě drží. I když jsem měla někdy zaječí úmysly, toto mě vrátilo vždycky do hry.
  • Když se podíváme na Vaše herecké začátky, musela jste si divadlo u rodičů hodně prosazovat?
    Vůbec. Chtěla jsem původně studovat medicínu, protože můj tatínek si přál být lékařem, ale nemohl. Vlastnili obchod, tak ho rodiče dali na obchodní školu. S tatínkem jsme si o medicíně často povídali, koukali jsme do odborných knih, byla to prostě jeho velká touha. Tatínek zemřel, když mi bylo patnáct. Šla jsem na gymnázium, to jsem studovala dva roky, a zjistila jsem, že některé předměty nejsou pro mě. V té době se zrovna otevírala hudebně dramatická konzervatoř. Jeden kamarád mě vyzval, ať to jdu zkusit, že prý dobře zpívám a věnuji se tanci. Divadlo jsem do té doby spíš navštěvovala jako divák. Občas jsem recitovala. Zkusila jsem to a podařilo se, zkoušky jsem udělala, přijali mě. Moje maminka z toho byla ze začátku překvapená, ale vlastně mi v tom zvlášť nebránila. A pak už to šlo tak nějak plynule samospádem…
  • Po konzervatoři jste nastoupila do Uherského Hradiště, což je od Prahy dost z ruky. Když jste si brala kufřík s věcmi, to muselo být pro ni hodně náročné?
    Maminka už měla něco v tomto směru za sebou, měla tři dcery, já byla nejmladší, Ale stejně jsme plakaly. Do Hradiště se za mnou přestěhovala, když se mi narodil syn Daniel, hodně mi pomáhala. Následně se za mnou přestěhovala i do Českých Budějovic.
  • Ptal jsem se záměrně, protože Vás v hereckých stopách následoval zmíněný syn Daniel. Měl to trošku snadnější než Vy?
    Nikdy jsem Danymu nebránila v tom, co chtěl dělat, i když jsem se ho snažila nasměrovat trochu jinou cestou. Chodil na česko-anglické gymnázium, potom si udělal státnici z angličtiny. Představovala jsem si ho například jako kulturního atašé. Zrazovala jsem ho od herectví. On vnímal a zažíval vše, co divadlo „na oblasti“ obnáší. Žádné pozlátko, žádná sláva... Jenže byl od malička mnohem víc postižený divadlem, než jsem byla v jeho věku já. Za divadlem si šel velmi cílevědomě. Jako máma jsem ho později, když jsem pochopila, že je to jeho CESTA, začala jsem ho v tomto úsilí podporovat, fandila jsem mu a držela palce. Všechno vyústilo v to, že jsem ho dokonce připravovala na zkoušky. Přiznám se, že i dnes, když je hotový a skvělý herec, dospělý chlap, mám o něj trochu strach. Ale to tak mámy mají... Takové ty mateřské obavy, které synové nechtějí od maminek slyšet... Naštěstí my dva na sebe slyšíme, prostě se máme rádi.
  • Pojďme ale k divadlu. Domnívám se, že chlapi to mají u divadla těžší, zejména když nedostávají adekvátní role.
    Herečky si mohou najít únik v rodinném životě, dětech, ale muži? Potřebují se realizovat v práci. Dosáhnout určitého uznání a úspěchu. A divadlo je plné nespravedlnosti, příkoří, nic nemůžete ovlivnit, pokud si chcete udržet charakter, váš talent má v rukou někdo jiný. A to někdy vede i k osobním tragediím... Danovi držím palce, protože je skutečně dobrý, a to neříkám jen proto, že jsem jeho matka. Viděla jsem jeho excelentní představení, třeba Krás(k)a na scéně, kde ztvárňuje Edwarda Kynastona, herce v období po alžbětinské době za vlády Karla II., skvělé představení Dobrý proti severáku, pak inscenaci Ucho na jeho domovské scéně. Tak jsem mu řekla, že už ho nebudu zvát na svá představení, protože už ho nemám čím překvapit. Ale on stejně přijede, je to nejlepší mužský mého života.
  • Říkáte, že jste ho připravovala na přijímací zkoušky. Jak vím, tak většina umělců toto u svých dětí odmítá…
    (Smích) Také to tak bylo. Dan mi tvrdil, že jsem mu to kdysi slíbila. Oponovala jsem mu, že jsem musela být asi v hlubokém bezvědomí.(smích). Nakonec jsem ho v tom nechtěla nechat, když mi důvěřoval. Nikdy jsem mu nedokázala nic odmítnout. Dan byl skvělé dítě. Vše, s čím za mnou přišel, mělo hlavu a patu, argumentoval dobře. Neměla jsem důvod, stavět se na zadní. Za to jsem na něj byla přísnější. Jako máma bych poznala faleš v jeho projevu. V tomto směru jsem vůči němu nebyla zaslepená fanynka. Nikdy jsem ho nechválila, pokud si to opravdu nezasloužil. Tak si se mnou užil.
  • Děkuji za Váš zajímavý pohled na mužskou povahu. Zmínila jste, že herci potřebují u divadla seberealizaci…
    Máme kolem sebe hodně talentovaných herců, ale když nedostanou příležitost, je to trápení. Jak už jsem říkala, můžete mít talent, ale není to nic hmatatelného. Nemůžete dokázat, že jste dobrej, pokud nedostanete šanci. A i tak jste jako na houpačce - nahoru, dolů. Po každé premiéře začínáte zase od nuly. A chlap musí být v rodině vůdčí osobnost. Můj tatínek hrál také ochotnické divadlo, a hodně si přál, abych měla divadlo jako koníček. V divadle se můžeš hodně trápit, může tě to semlít, říkával… Divadlo si pořád táhnete s sebou, je to prostě srdcová záležitost. V jiných zaměstnáních, když vás naštvou, tak jdete domů, zabouchnete dveře, ale v divadle? To vůbec nejde, v tom je to těžší. Já měla naštěstí hodně příležitostí, do toho rozhlas, dabing, jen film mě minul, i když nabídky chodily, ale divadlo mě nepustilo.
  • Zmínila jste rozhlas, a ten je bezesporu o velmi kultivované řeči. Mimochodem dala jste ji dle mého Danovi hodně do vínku. Nosí se ještě dnes výborná herecká mluva? Přichází dnešní mladí herci ze škol s kultivovanou jevištní řečí?
    V tomto směru měl Dan velký vzor, svého pedagoga Borise Rösnera. I když tvrdí, že základy sbíral ode mě. Boris si na kvalitní řeč velmi potrpěl, v tomto směru byl považován za staromilce, mám pocit, že se mu za to i leckdo posmíval. Vedle toho naučil své žáky nosit herecký kostým, základ hereckého řemesla mají také od něj. Mladých a začínajících herců je mi tak trošku líto. Většinou se hledá civilní přístup k postavám, ale ono to není jednoduché. Ztrácí se pestrost. Fandím všemu modernímu, když mě to osloví. Osobně mám hodně ráda proměny, masky, paruky. Těší mě, když v každé roli mohu být jiná nejen v hereckém projevu, ale i ve vnějším vzhledu. A krásná řeč patří na jeviště. Nesmí být strojená, ale když krásnou mluvu slyšíte, třeba z rozhlasu, z nahrávek, je to radost. Opak mě tahá za uši. Mám ráda divadlo velkých emocí, silných příběhů, divadlo, které mě rozbrečí nebo rozesměje... Možná jsem taky staromilec.
  • V roce 2015 jste získala Jihočeskou Thálii za roli Florence Foster Jenkinsové v inscenaci Je úchvatná!. Představení určitě stojí za zhlédnutí?
    Nečekala jsem, že bude mít takový úspěch. Hrajeme ji už tři roky, vždycky je vyprodáno. Měla jsem strach, že divák inscenaci nepřijme, že to bude taková "hvězdná pěchota". Nevěřila jsem, že si tu hru tak moc zamiluji, brala jsem to s rezervou. Florenc tam zpívá operní árie, a přiznám se, zpívat falešně je hodně těžké, je to utrpení i pro diváka (smích).
  • Předpokládám, že jste měla korepetice…
    Musela jsem se naučit operní árie, Královnu noci, Carmen ad. Panu korepetitorovi se velmi líbil můj hlas. Trpěl, jak jsem to musila kazit. Vděčím mu za to, že mě to naučil. Hledali jsme tam např. glissanda a další. Pro mě je to pokaždé premiéra. Nemám to postavené tón od tónu falešně, někdy mám pocit, že zpívám až moc čistě, musím si na to dávat pozor. Mám vymyšlené takové finty v určitých styčných bodech, jinak improvizuji. Důležité je, že mám velkou odezvu od diváků, dostávám maily, jak jsem je nabila energií... A taky,že jsem opravdu Úchvatná (smích).
  • Není to namáhavé na udržení kvality hlasu?
    Hlas moc nešetřím, hledala jsem to spíš intuitivně. Jinak zpěváci mě ocenili, že po takovém výkonu mohu vůbec po představení mluvit . Po korepeticích i při zkoušení, jsem hlas chvílemi ztrácela, ale teď už je to dobré, musím to zaklepat.
  • Hlasivky cvičené na Krumlově se poznají. Tam jste hrála ve Snu noci svatojánské, Veselé paničky Windsorské, Pes Baskervillský, Dekameron ad. Další úspěch Vám přináší inscenace Úča musí pryč… Pochybovala jste o postavě učitelky hodně?
    Na roli jsem se sice těšila, ale během zkoušení jsem dlouho nemohla přijít na klíč k té postavě. Na režiséra Ivana Krejčího jsem měla hodně otázek, asi jsem ho hodně trápila.(smích) Pět rodičů v inscenaci je krásně napsaných, každý má svůj daný, vtipný charakter, ale „úča“, to je prostě „úča“. Blbá není, i když o ní tak ti rodiče mluví, ve své podstatě je nositelem pravdy. Měla jsem obavy, že budu diváky nudit. Má tam dlouhé monology a tím mi opravdu lezla na nervy. Hodně jsem se s ní potrápila, a je pro mě velká satisfakce, že ji diváci berou dobře, i učitelé se tam našli. A uvědomila jsem si, že to dnes učitelé vůbec nemají jednoduché.
  • Jak jako herečka vnímáte ženské hrdinky?
    Dramatikové vědí, že žena je od přírody silnější, je to nositelka rodu, a v divadelní literatuře se toto dost promítá. Hrála jsem hodně dramatických rolí,krásných, silných žen, které se perou se svým osudem – Klytaiméstru v Ifigenii v Aulidě, Matku v Krvavé svatbě, Isadoru Duncan v Když Isadora tančila, Alžbětu v Marii Stuartovně.,atd.. Miluji tyto role, díky nim jsem si rozšířila svůj pohled na ženský svět, moc mě obohatily. Vzpomínám taky na Ráchel ze Slaměné židle - nádherná role, šlechtična, kterou odveze chlap na pustý ostrov, aby se jí zbavil z politických důvodů. Takže, pokud jde o role, užila jsem si bohatě, i když bylo i období půstu. Teď se těším na novou premiéru - Kalifornská mlha. Tam hraju zvláštní typ ženy, velmi svéráznou, pravdomluvnou barmanku, která bojuje o sebeurčení.
  • Kalifornskou mlhu děláte s režisérkou Janou Kališovou?
    Mám ji moc ráda a vážím si jí jako člověka. Ještě tu nebyla uměleckou šéfkou, když režírovala Je úchvatná!. Premiéra se musela kvůli mé nemoci odložit, ona mě podržela. To by jen tak někdo neustál. Ke mně se zachovala skvěle a na to se nezapomíná. Takže se na Maude v Kalifornské mlze moc těším. Bude to intimní inscenace, hrajeme ve dvou s kolegou Jiřím Untermüllerem, nahoře Na půdě. Přijďte.

    www.jihoceskedivadlo.cz

    4.12.2017 16:12:51 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •