Scéna.cz 

Follies v přenosu NT Live

Nestává se často, aby se na scéně londýnského Národního divadla objevoval muzikál. A v rámci přenosů NT Live je rovněž výjimkou, že se do světa přenáší zrovna tento žánr. V jistém slova smyslu se tedy jedná o výjimečnou událost, i když nabídka – kvalitních – muzikálů je v Londýně dosti velká. Nicméně, právě uvedení v Národním divadle umožnilo vyslat toto provedení muzikálu do světa. I když se přiznám, že činoherní inscenace uváděné v tomto cyklu, na mě zapůsobily mnohem více, jsou Follies bezpochyby fenoménem. Ať už tím, že je režíroval renomovaný činoherní režisér Dominic Cooke ve svém muzikálovém „debutu“, i to, že počet účinkujících je velmi rozsáhlý (37 postav).

K tomu přidejme Sondheimovy hity, kvalitní provedení zpěvních i tanečních čísel, a lesk velkolepých kostýmů. A úspěch je tu – londýnští kritici většinou bodovali pěti hvězdičkami z pěti. Český divák se může radovat z toho, že i jemu je umožněno vidět a posoudit… Tak jako ti, kteří (společně se mnou) seděli v naplněném hledišti pražského kina Aero.
Muzikál z roku 1971 ovšem sám sebe usvědčuje z toho, že už má leccos za sebou. Jednoduchý příběh rámovaný setkáním někdejších tanečnic slavných Follies poskytuje příležitost velkému množství hereček (spíše než herců), a tak si dámy i věku citelně staršího zatančí společně se svými „stínovými“ mladšími podobami, a přes diváky se rozvíjí v krátkých epizodkách resp. písních jejich životní příběhy. Do popředí vystupuje čtveřice – někdejší dvě přítelkyně, které byly sbaleny dvěma kamarády. Prostřednictvím písní (každý z nich má v rámci inscenace vlastní kabaretní výstup s písní) a dialogů se postupně dozvídám nejen příběh jejich vzájemného seznámení, mladistvých lásek, a následného odloučení, kdy si každý z mladíků vzal jednu z žen, s níž je dodnes (byť jejich manželství je už dávno vychladlé). V těch čtyřech postavách jako by se zrcadlil osud celé Ameriky – se všemi nadějemi, iluzemi, nesplněným americkým snem, či hůře – jeho zdánlivým splněním, ale také neurózami, zklamáními a odcizením, které přináší nejen dlouhodobé soužití, ale i doba samotná. I když za hvězdu, která nejvíce přitahuje pozornost je považována Imelda Stauton jako stále naivní Sally, zajímavé charakterní studie ukázali i další z e čtveřice, ať už je to Phyllis Janie Dee (Janie Dee), která si naopak nedělá iluze, ale po boku svého muže se naučila „umění úspěšného života“, Buddy Petera Forbese, na první pohled nudně snaživý Sallyin manžel, který však žije dvojím životem, když si odskakuje za svou mladou milenkou, a chladný politik Ben Stone Philipa Questa, Sallyin idol s a dávná láska, který se však po opilecké noci nejrůznějších slibů vrací ke své pragmatické ženě Phyllis.
Vzpomínkám této zestárlé čtveřice přihlížejí jejich mladé podoby, které chvílemi přebírají „roli“, ať už v tanci či v dialogu.
Celé je to zasazeno do prostředí polozbořeného divadla (scénografka Vicki Mortimer), kde se vracejí někdejší naděje, ale zároveň je touto zvetšelostí evokován smutek dávno uplynulého času, který nelze zastavit. Či lze – aspoň na chvíli, prostřednictvím choreografických čísel, v nichž vše ještě září a blýská se barvami a světly, a i staré tanečnice na chvíli ožijí, a mistrně zvládají po boku těch mladších taneční a stepařské kroky. Follies, tanečnice, opatřené šerpou s nápisem určujícím rok, kdy v toto vaudevillu působily, se vracejí po svých stopách, a nostalgie, někdy až dětinská marnivost, diváky dojímá. Návraty má každý rád – protože nikdy nic už nebude takové jako za dob, kdy jsme byli mladí…