Kateřina Liďáková: Jednoduše mě to baví a naplňuje…
autor: archiv
zvětšit obrázek„Kateřina je výborná herečka,“ chválí kolegyni Luděk Randár po skončení představení Blackbird, v němž mají diváci herečku Kateřinu Liďákovou doslova na dotek. Když z prostoru bývalé šatny orchestru odešel poslední divák, Kateřina se zavírá do šatny, a režisér inscenace a zároveň její manžel Petr Michálek vysvětluje: „Kačka potřebuje více času na relaxaci.“ Není, divu, Blackbird je o silných emocích, o prožité hluboké lásce, která byla poznamenaná zlem. A tak si nejprve připomeňme základní fakta spojená s jejím působením v Městském divadle Zlín, kde je v angažmá od sezóny 2005/2006. Za tu dobu hrála ve více jak dvaceti rolích. Ztvárnila mj. několik velmi rozdílných velkých ženských hrdinek, jako Lízu Doolittlovou v My Fair Lady (2014), Blanche Wittmanovou v Blanche a Marie (2011), vílu Ondinu v Ondině (2010), Roxanu v Cyranovi z Bergeracu (2009), Evu Norovou v komedii Evě tropí hlouposti (2008), či Eržiku v Baladě pro banditu (2008). V současné době je na mateřské dovolené, nicméně odskok do divadla považuje za zdravý pro udržení kondice… Kateřina loni oslavila třicátiny, a oslavila i kulaté výročí svého zdejšího angažmá.
Začala jsem brát věk s větším humorem… skutečně. Do dvaceti devíti let jsem to opravdu neřešila a třicítka - to je legrace. Když si telefonujeme se spolužačkami a kámoškami, oslovujeme se „Ty stará bréco…“
(Smích.) Vůbec, přišlo to náhodou. Můj muž (Petr Michálek – ředitel MD Zlín, režisér) pro nás s Luďkem Randárem ten text objevil. Viděl nás několikrát parneřit a asi vycítil, že v nás dvou hercích je jakýsi potenciál, který by rád viděl rozvinutější, než jsme měli možnost dosud ukázat na velkém jevišti. Blackbird je až druhá volba. První text, který nám byl nabídnut, se mi sice líbil, ale Luděk o něm pochyboval. A tak Petr hledal dál. Pak přinesl hru Blackbird a oba jsme řekli ano. Do toho jsem dostala nabídku od režisérky Anny Petrželkové na roli v inscenace Dobré mravy, což je excelentní věc. Takže jsem poprosila kluky, aby na mě počkali, oni mi přání splnili a tak Blackbird vznikl nad plán. Výsledek jste viděl.
Musím si vždycky vydýchnout, tak dvacet minut se jen tak připitoměle a nezúčastněně usmívám, nejlépe, když zůstanu na chvíli sama, v hlavě si to přejedu, uvědomím si, co bylo dobré, co je třeba zlepšit, vychytat. Chvíli vám to běží v hlavě, ale po pár minutách už to hodíte za hlavu, necháte to uplynout. Přiznám se, že ten text už při prvním čtení byl pro nás silný zážitek. A netušili jsme, jak to přenést na jeviště. Zprvu jsme pochybovali, ale nakonec jsme do toho šli. Text dostal další rozměr nejen díky hlasu, ale i dalším hereckým prostředkům.
A nemůžu tvrdit, že jsem ji jen hrála, že je té celé role, že mám všechno vymyšlené. V prvé řadě vycházím ze sebe, jsou to často prostě mé intonace, má mimika, mé nedostatky ve výslovnosti, a nádherné je, že si je v tomto případě můžu dovolit, alespoň já si to tedy myslím, abych dosáhla co největší autenticity.
Při čtení jsem si to pojmenovala jako hodně divná love story, a snažili jsme se postupně odkrývat, co je pod tím. Je skvělé, že divák zpočátku vůbec netuší, že jde o vztah, zamilovanost dvou lidí. To se potom všechno odklání do úplně jiného světla. Ta hra je geniálně napsaná, má zvláštní jazyk, oba tam hodně věcí nedoříkávají. To vyžaduje totálně civilní projev, skákání myšlenek obou dvou.
Sám se to člověk skutečně hodně těžko učí. Mám výhodu, že mi to doma Petr nahazoval. Každá zkouška vyžadovala důkladnou připravenost, protože jsme mohli zkoušet nejvíce dvě hodiny, víc času nebylo. Svědomitě jsme se tedy museli připravovat, se mnou naštěstí Petr text doma zkoušel, ale Luděk se text učil naprosto sám. A dialog si tedy dal až při zkoušce.
To pro nás byla ta největší výzva. Řekli jsme si: Pojďme se zkusit totálně oprostit od divadla, od divadelní řeči, a dalších výrazových prostředků. Proč zatěžkávat text těmi divadelními záležitostmi, proč nedat vyniknout jenom tomu obsahu. Nebylo to snadné. Bylo to pro nás něco nového, protože jsme oba zvyklí na velké jeviště a tady bylo třeba výrazně zmenšit gesta. Rozpřáhnout náruč, to je na uříznutí rukou…
To mě zpočátku hodně fascinovalo. Museli jsme si zvykat na absenci čtvrté stěny (osvětlení reflektory – pozn. red.), a navíc diváci nejsou pro nás schovaní ve tmě, jak to je, když hrajeme na velkém jevišti. Vnímáme je sice periferně, ale více cítíme jejich přítomnost.
Máte pravdu, popisuji pro diváka všechno, co musela Una prožít ve svých dvanácti letech, jakou váhu důsledků svého jednání musela nést, což ovlivnilo i její postoj ve vztahu k mužům. V tomto smyslu je vlastně zázrak, že láska, která vyklíčila před patnácti, možná i více lety, v nich i přes toto všechno zůstala. To je neuvěřitelné. I když doufám, že pro diváka to nakonec uvěřitelné je.
Tak chlapi pro mě byli určitě téma! Vylučuju, že by dvanáctiletá holka vůbec nevěděla, kolik bije, prostě to bylo koketování dospívající se vším všudy. Ta holka bezesporu smyslově a pudově na toho chlapa působila a skutečně se do něj zamilovala. Takže, možné to podle mě je. Kdybych tomu vůbec nevěřila, těžko bych do takového projektu mohla jít.
V každé větě a za každým slovem je co hrát. Určitě je to za odměnu. I když jsem měla v hereckém životě hodně velké štěstí na role, takový výrazný text člověka samozřejmě potěší. Je tam obrovská plocha, v každé větě je co hrát. A za to vděčím výhradně svému muži. Kdyby si nevzal do hlavy, že on pro nás najde dobrý text a že se ujme i režie, nezažili bychom to. Musím prozradit, že můj muž je velmi aktivní, kromě své práce ředitele divadla má i spoustu dalších zájmů, dělá divadlo na více frontách, pracuje s ochotníky, s kamarády na Malé scéně, a kromě toho píše sám hry.
Ano, stále jsem na mateřské, naše mladší dcera má rok a sedm měsíců. Určila jsem si takovou taxu – dvě inscenace za sezónu. To si držím, jsem šťastná, že mám i nadále kontakt s divadlem. Na jaře mě ještě čeká premiéra Noc na Karlštejně, ale ještě celý příští rok bych chtěla zůstat doma s dětmi.
Samozřejmě, prioritní logicky jsou potřeby dítěte. Ale problémem je, že některé matky se od toho nedokážou odstřihnout, takže i ve společnosti neustále předkládají své aktuální problémy, což může být pro okolí docela nepříjemné. Toto naštěstí nemám. Všechny lidi v divadle mám ráda, a pokud jsem s nimi, vracím se mentálně do doby před dětmi. I když samozřejmě nezapírám, že se něco změnilo. Nebudeme si asi povídat o mateřství…
To je úplně jiná role. Jsem za ni vděčná a totálně mě obohacuje. To jsou jen tóny, co ve vás cinkají, a hodně vám to pomůže při vytváření emocí na jevišti. Mám skvělou výchozí pozici, všechno mám tak pozvolné. Když byl staršímu synovi rok, začala jsem hrát v Žitkovských bohyních. Měla jsem štěstí, že jsem si z té mateřské mohla vybrat, do čeho chci jít. V běžném divadelním provozu se vás na to nikdo neptá.
…. Myslíte, že by už mohly přijít matky? Já všechno beru s otevřenou náručí. Aktuálně mě čeká role Aleny v Noci na Karlštejně. Je to docela skok. Po dramatu Blackbird zkoušet komedii Noc na Karlštejně, ale to je pro mě také za odměnu. Můžu si odpočinout. Ty předchozí role – Žitkovské bohyně, Dobré mravy, Blacbird – byly vesměs vážné, potřebovala jsem si trošku odpočinout a také se na jevišti zasmát.
To ano. Nevím, co bych měla dělat jiného. Jednoduše mě to baví a naplňuje. Potkání se s partnery na jevišti, s energií, se skvělými lidmi, se smysluplným a obohacujícím textem. Není co řešit.
Medailon:
Kateřina Liďáková se narodila 1. 5. 1986 v Čeladné. Na základní školu chodila nejprve ve Starých Hamrech a základní školní docházku ukončila v Ostravici. V této době tančila a zpívala ve folklorním souboru Gruník. V patnácti letech se stala studentkou Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, obor hudebně dramatický. Ve třetím ročníku hostovala v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě ve Strakonickém dudákovi /rež. J. Klimsza/ v roli Zuliky a v Šakalích létech /rež. P. Gábor/. Sezónu 2005/ 2006 strávila jako stipendistka v ostravské Komorní scéně Aréna. V šestém ročníku konzervatoře už nastoupila do angažmá v Městském divadle ve Zlíně. Za dobu svého působení ve svém prvním angažmá hrála už ve více nežli 20 rolích. Mezi její oblíbené role patří: Julie, Markétka, Eržika, madam de Tourvel, Nell Gwynová, Blanche Whitmanová, Winniefred, Eva Norová.
Zadáno pro Městské divadlo Zlín.
TIP!
Časopis 17 - rubriky
Časopis 17 - sekce
HUDBA
Michal Horáček: Český kalendář
Michal Horáček je český spisovatel, esejista, novinář, textař, básník, producent, vystudovaný antropolog. Je c celý článek
OPERA/ TANEC
Celostátní festival ZUŠ Open 2024
ZUŠlechťujeme uměním – pod tímto heslem opět od 23. května do 9. června 2024 ožijí v rámci celostátního celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Velikáni filmu... Karel Kachyňa
Setkání v červenci
Úsměvná letní romance o nenadálé lásce. Český film uznávaného režiséra Karla Kachyni, od celý článek