zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Takoví jsme byli – Špinarovy Tři sestry

Z inscenace Tři sestry

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Novou sezónu pražského Národního divadla zahájila ve Stavovském divadle inscenace Čechovových Tří sester. Hru původně zkoušel Štěpán Pácl, ale nakonec vše dopadlo jinak. Pod inscenací je jako režisér podepsán Daniel Špinar.
Pro zajímavost na počátku prozraďme, že Tři sestry byly uvedeny souborem Národního divadla v posledních šedesáti letech teprve podruhé (předchozí inscenace z roku 1955 byla věnována výročí VŘSR – herecké výkony byly chváleny, ale celková inscenace kritiku nezískala).

Podruhé tedy – a poprvé v překladu Leoše Suchařípy – znějí Čechovova slova o utrpení, jehož smysl snad pochopí až další generace, na scéně Stavovského divadla.
Připomeňme, že Daniel Špinar ještě jako host, režíroval na Nové scéně Zemětřesení v Londýně, tedy současnou anglickou variaci na téma Tří sester. K samotnému Čechovovi se poprvé dostal na Kladně, kde režíroval Racka. Současná Špinarova inscenace je pojata v retro stylu. Scénograf Andrej Ďurík vytváří scénu jako filmový ateliér se starodávnou kamerou a množstvím reflektorů a zároveň jakési kino pro pamětníky s řadou klasických dřevěných sklápěcích sedadel, na nichž veškeré obsazení zůstane na konci ve stronzu. Je to ovšem jakési retro na druhou - zároveň film pro pamětníky, kombinující směšné a groteskní se sentimentálním a patetickým ve stylu meziválečného filmu, na druhé straně upomínky na dětství většiny protagonistů, v podobě oblíbené grotesky Jen počkej, zajíci! Při oslavě Irinina svátku píšou na počátku důstojníci, navštěvující dům Prozorovových, na zeď obrovský nápis v azbuce: „Ну, погоди!“, tedy „Jen počkej!“ Můžeme to brát jako symbol, jakousi temnou vyhrůžku“ Nic nebude! Nikdy se do Moskvy znovu nedostanete!“, či jako hold kultovnímu seriálu. Nicméně, můžeme zařazení odkazů k této grotesce přidávat i další významy. Podle ruské kritiky je tento seriál jakousi kronikou, zachycující někdejší každodennost, život v Rusku, a postavy Zajíce a Vlka jsou symboly pro příslušníky inteligence a přizpůsobivé gaunery z nižších tříd. Není tedy náhodou, že oním vrcholně neužitečným dárkem Irině k svátku od doktora Čebutykina je obrovitý plyšový zajíc, který může občas posloužit jako náhradní sedačka, ale jinak všem spíše překáží.
Celý příběh je rámován pohřební hudbou – na počátku je to vzpomínka na první výročí smrti otce tří sester, na konci zní smuteční pochod jako hrana všem nadějím sester na možné změny v jejich životě.
Pokud ovšem divák očekával překvapení v řazení scén, či ve výkladu postav, jak jsme na to u Špinara zvyklí, tentokrát byl zklamán. Inscenace přesně a tedy poněkud zdlouhavě prezentovala děj. „Filmově“ jej rozdělila na čtyři části Svátek – Maškary – Oheň – Odjezdy, a jednotlivé části pojala v různých filmových žánrech, především ve stylu němé grotesky příp. upomínek na kultovní ruské pohádky (výrazně „Ivánkovské“ účesy mužů), ale nechybělo ani zdůraznění sentimentu, patosu, a žvanivosti o vysokých hodnotách a ideálech, na hony vzdálených skutečnému životu. Kromě těchto aspektů ale inscenační přístup hodně odkazoval k různým vzorům soudobého moderního divadla, tedy herectví a konceptech, které můžeme vídat především v německém divadle, ale také u inscenací Roberta Wilsona. Jinými slovy – čistá, perfektně nasvícená, vnějškově stylizovaná groteska, bez psychologických podtextů a tajemství postav. Před námi defiluje panoptikum postav, které se nejrůznějšími způsoby plouží životem, jsou vnitřně vyprázdněné, směšné, ale nikoli politováníhodné, soustředěné pouze na sebe samé. Vše se tu děje jen proto, že se něco dít musí, fňukání nad promarněným životem je součástí image. Jejich hovory jsou prázdné, a jakýkoli náznak citu se vzápětí stává jen trapným excesem. Sny se buď neplní, a pokud se splní (viz manželství Máši nebo Andreje), ukazuje se, že šlo o fatální omyl.
Ať už koncepci inscenace přijmeme či ne, herecké výkony jsou vesměs vynikající a zapamatování hodné. Většina herců je nejen svým „maskováním“ (bíle nalíčené klaunské obličeje), ale i stylem herectví doslova k nepoznání. Jednotlivé postavy jsou vypracovány velmi detailně. Možná, že podvědomě tak trochu vadí, že sestry nepůsobí příliš sympaticky. Olga Terezy Vilišové je nešťastnice, která už v mladém věku zapadla do pasti staropanenství, protože vsadila na kariéru (to ale protiřečí určitým replikám, že by se vzdala, kdyby jí někdo požádal o ruku…). Máša Jany Pidrmanové (alternuje s Janou Strykovou) je bezduchá manekýnka, která se brzy vdala, protože v tom viděla cíl života. Jako první ze sester tak došla k tomu, že nejhorší je splněný sen… Její postava odkazuje k replice Olgy, že je Máša nejhloupější z rodiny. Vnější krása a vnitřní prázdnota… A do třetice, hostující Veronika Lazorčáková jako Irina je jakoby ztracená v labyrintu idealistických frází, a později utápějící se ve frustraci, z níž nevidí cestu ven. V této inscenaci se dostává na roveň svým sestrám postava bratra Andreje (Radúz Mácha), která bývá obvykle poněkud upozaďována. V tomto případě je právě on doslova exemplárním případem zničeného talentu, předčasného zdědkovatění a životní rezignace. Velmi zvláštní postavou je Anfisa Evy Salzmannové, chůva a služebná, která chodí v kostýmu “krotitele“, což evokuje, že v této domácnosti kdysi měla velmi silné postavení. Nyní se z ní stal jen jakýsi starý smutný klaun (i když k podobě osmdesátileté stařenky má opravdu daleko). Číhavý, a tvrdošíjně šťastný manžel Máši, Fjodor Kulygin, v interpretaci Filipa Rajmonta je opravdu nesnesitelný. Není směšný, ale nebetyčně nudný a jako partner bezpochyby doslova k nepřežití. Skvělou práci odvedla Magdalena Borová jako Nataša, lidská kobylka, která s cílevědomostí a dravostí postupně likviduje veškerý život kolem, který není ochoten se jí podřídit. Nebezpečná, bezohledná samice… Pozoruhodná je i přehlídka důstojníků: užvaněný a stále se stylizující Veršinin Karla Dobrého, nesmělý dobráček a ňouma Tuzenbach Matyáše Řezníčka či zdivočelý Solený Igora Orozoviče s tikem neustálého mytí a vonění rukou (jako symbolu rozháraného Ruska jsou mu dopřány zpěvné mezihry s tahací harmonikou) , kteří, stejně jako další stálý host, doktor Čebutykin Václava Postráneckého, v sobě nesou doslova kilogramy trapnosti. Jako by se stylizovali do nějakých předem daných šablon, vykonávají stále stejné rituály společenských vztahů, s hádkami, pitím a prázdným pseudofilozofováním. Jedinou, neboť prostou postavou, jež nic nezastírá, je nahluchlý sluha Ferapont Františka Němce, který vnáší do hry situační humor.
Podrobný výčet všech postav není náhodný, protože by byla škoda někoho z nich nezmínit. Daniel Špinar dokáže své herce přimět ke špičkovým výkonům. Ale navzdory tomu inscenace jako celek působí dosti odtažitě a do jisté míry neurčitě. Vlastně jí není co vytknout, protože všechno je tak, jak má být, ale zároveň tato dokonalost jaksi nejde přes rampu, a tak se do hlediště během téměř tříhodinové inscenace vkrádá nuda. Možná je to ta správná cesta k odtažitému modernímu pojetí divadla, ale někde se cestou ztratila hravost, ty překvapivé režijní Špinarovy nápady, na které jsme zvyklí.

19.9.2016 23:09:09 Jana Soprová | rubrika - Recenze