Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Josef Láska: Pardubice jsou víc happy

autor: archiv divadla

Do Východočeského divadla v Pardubicích jsme se vydali za inscenací Bílá nemoc. Klasický titul Karla Čapka se ctí zinscenoval režisér Mikoláš Tyc. Do role mladého barona Krüga obsadil herce Josefa Lásku. Když jsme se zeptali, jak se dostal do Východočeského divadla, odpověděl s nadhledem: „Od nádraží je to jen patnáct minut…“ K tomuto mladému muži patří mohutná postava, ale i mohutný hlas. Nicméně, je nejmladším členem mužské části hereckého souboru. Divadlo nasával zhruba od svých sedmi let, a to doslova plnými doušky, mezi skvělými hereckými osobnostmi. Byl členem Mimického sboru Divadla na Vinohradech. Na konzervatoř ho přijímal Jaroslav Satoranský, jeho kolega z jeviště. Byla to výhoda nebo naopak? Jak majitel mohutného a sytého hlasu přijímá zpívané role? Jak se žije s romantickým příjmením Láska? A jak se cítí coby nejmladší člen souboru?

Nedá mi to, abych se nezeptal - jak se žije s příjmením Láska?
Musím přiznat, že už jsem tak trochu otupěl a nijak to nevnímám. Když jsem byl mladší, říkal jsem si, jak je skvělé, že se to holkám líbí. Možná jsem na to dost hřešil. Příjmení mám krásné.,, Láska je nádherná věc.

Jaké byly Vaše herecké začátky?
V divadle se pohybuji od svých sedmi let. To představuje určitou výhodu, s divadelním prostředím nemám žádný problém. Nemusel jsem se po konzervatoři seznamovat s tím, jak to v divadle funguje. Prostě jsem jen pokračoval, ovšem už jako vystudovaný herec.

Pokud se nepletu, byl jste členem Mimického sboru Divadla na Vinohradech?
Přesně tak. Později jsem začal dostávat i větší role, ještě jako dětský herec. V inscenaci „Donaha!“ nastala velká změna. Ze dne na den mi přeskočil hlas z chlapce na chlapa, tak už jsem se do dané role nehodil. Na chvíli jsem z Mimického sboru vypadl. Pak jsem se tam vrátil v době studií. Od druháku jsme tam hráli menší role. Např. jsem s režisérem Danielem Špinarem dělal Marii Stuartovnu. Ze začátku jsem hrál jen ve sboru, pak jsem po Ivanu Luptákovi přebral malou roli Důstojníka, který měl i text.

Hlas Vám skutečně zmohutněl. Když jste dnes na jevišti promluvil, napadlo mě přirovnání, že máte hlas jak vrata od stodoly…
(Smích.) Režiséři jsou z toho většinou dost překvapení. Nečekají, že mám takový hlas. Když jsem přišel do pardubického divadla, dělal jsem Kavkazský křídový kruh… Při čtených zkouškách mluvím trošičku jinak, takže když došlo na scénické aranže, kolegové mě poprvé slyšeli na jevišti. A skutečně to nečekali. Jak jsem byl naučený z Vinohrad, hlas jsem náležitě posadil, aby mě bylo slyšet… Kamarádi ze základky říkají, jak to musí být hrozné, když celé představení křičím. Dlouho jsem jim vysvětloval, že nekřičím, protože to bych měl hlasivky za chvíli zničené. Je to jen o tom, dobře si posadit hlas.

Když jste se hlásil na konzervatoř, přijímal vás Jaroslav Satoranský?
Spolu s ním byla u přijímaček Jana Preissová. Pan Satoranský si mě už v divadle vzal stranou a řekl mi: „Josífku, neberte to jako výhodu, že spolu hrajeme.“ Já na to ani nepomyslel. Jedinou výhodou pro mě bylo, že jsem byl blízko hereckých osobností, od nichž bylo co okoukávat. Přijímačky byly dost náročné. Hlásilo se nás kolem dvě stě uchazečů, a brali čtrnáct. Skutečně to nebylo lehké. A já dost riskoval. V patnácti letech jsem si podal přihlášku pouze na Konzervatoř Praha, žádný záložní plán jsem neměl. Prostě jsem nepochyboval, že bych se tam nedostal. Nakonec všechno dopadlo dobře, asi nějakou náhodou. Musím zaťukat, zatím mám štěstí.

Váš ročník prý měl studia docela komplikovaná?
Bylo to hodně složité, protože se nám vystřídalo hodně profesorů herectví. Jak jsem říkal, přijímali nás Jaroslav Satoránský a Jana Preissová. Než jsme nastoupili v září do školy, tak odešli. V prváku nás převzal Vladislav Beneš, který v ten daný rok měl dva ročníky, nás a čtvrťáky, proto nás musel později nechat. Přišla Vlasta Žehrová, pak Ondřej Kepka, ti rovněž po roce odešli. Následovala je Veronika Žilková s Milanem Kačmarčíkem, a ti se nakonec vystřídali s Janem Potměšilem. S tím jsme nakonec maturovali. Do toho nás chvíli učil profesor František Laurin. Když se nad tím zpětně zamyslím, měli jsme to pestré, ale asi to bylo ku prospěchu věci. Určitě to bylo zajímavé. škola to byla důkladná. Zvykli jsme si na různé druhy práce a museli jsme se přizpůsobit poměrně rychle, což v tom věku, kdy se člověk hodně hledá, není snadné. Dost věcí jsme sice nechápali, ale jak se profesoři střídali, tak jsme si na sebe zvykali, zejména na způsob komunikace. Hodně mi to dalo do hereckého života. Např. rychle vstřebávám různé typy režisérů, rychle se přizpůsobím tomu, jak se mnou někdo pracuje.

Získat v dnešní době angažmá není asi jednoduchá záležitost. Jak jste se dostal do Pardubic?
Náhoda tomu chtěla, jak jinak. Můj spolužák ze školy Michal Vykus hrál v Mostě, kde měli začít zkoušet muzikál „Platit se nebude“. Onemocněl a nemohl zkoušet, tak mě poprosil, zda bych to za něj nevzal. Nikdy v životě jsem v muzikálu nehrál, neměl jsem žádné zkušenosti. Nakonec to dopadlo dobře, a když jsme to potom hráli, tak se přijeli podívat z divadla na Radima Madeju a shodou okolností viděli i mě. Radim dostal v Pradubicích hostovačku, já ze začátku také – do inscenace Kavkazský křídový kruh. Nakonec mi loni nabídli angažmá. Takže, v podstatě rovnou po škole jsem se dostal do stálého angažmá, to je obrovská výhoda a šance.

Po Kavkazském křídovém kruhu, následoval Limonádový Joe, Hej, mistře a další… Vesměs muzikály nebo hry se zpěvy…
Přitom jsem k muzikálům nikdy netíhl. Zejména české muzikály mě neoslovovaly. Vzpomínám si na své první účinkování v Divadle na Vinohradech, v komedii Dáma od Maxima, kde jsme na jeviště přišli jako malé dětičky, zazpívali jednu písničku a odešli. Když si uvědomím, že jsem vlastně zpěvem na divadle začínal a nepřilnul jsem k němu, jsou to paradoxy. V Limonádníkovi mám malý výstup. V Hej, mistře! jsem byl najednou hozený do vody a zjistil jsem, že to je něco jiného. Že se na to musí trošku jinak koukat. Začínám zjišťovat, že mi zpívání jde k duhu a chci ho dále rozvíjet. Snažím se zlepšovat. Do divadla dochází paní Galla Macků, která nám dává hodiny zpěvu, a to je skutečně výborné.

Romeové a Hamleti Vás tedy ještě čekají?
Nevím, možná ano.

V Bílé nemoci patří závěr mladému baronu Krügovi. Dle mého je hodně hraniční, všechno se láme…
Čekám celou hru na jediný výstup, který je ještě k tomu hodně vyhrocený. Musím udržovat koncentraci, což je zvláštně těžké, musím to chytit správně. Celý můj výstup je důležitý obraz a dialog.

Jak se cítíte coby nejmladší, máte vedle sebe střeďáky a nestory…
Po pravdě řečeno, tady je super parta, určitě ta naše klučičí. Nemám s nikým problém. Abych si říkal, že s někým hrát nechci, protože mě irituje, to by mě ani nenapadlo. V Mostě mi dávali docela vyžrat, že jsem z Prahy. Když si to zpětně uvědomím, byl jsem tam trošičku nešťastný. Nenadchlo mě ani město, ani lidé v souboru. Nějakých deset dvacet let bych v Mostě asi nedal. Pardubice jsou více happy. Když si to uvědomím, obě města – Most i Pardubice jsou od Prahy stejně daleko. V Mostě, je to takové šedivé až nekamarádské. Tady jdete, projdete Pernštýnské náměstí, třídu Míru a vidíte, že lidi tu jsou v pohodě. Vždycky se těším na to, jak mě nové město, kam přijdu, přivítá. Most mě uvítal tak, že mi tam první večer ukradli telefon a peněženku. V Pardubicích, když jsem se šel první den ubytovat, mě zase srazil cyklista.
Užívejte si.

www.vcd.cz

6.6.2016 10:06:05 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!