Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jan Dušek o katedře scénografie DAMU a spolupráci s PQ

autor: archiv divadla

Profesor Jan Dušek, vedoucí katedry scénografie pražské DAMU, má za sebou nepočítaně scénických návrhů, tak i účastí na Pražských quadriennale. Povídali jsme si tedy nejen o spoluúčasti studentů DAMU na PQ v rámci Zlomvazu, ale i o obecnějších otázkách, které se týkají studia oboru scénografie.

Nejprve bych ráda věděla, jak se bude prezentovat vaše katedra v rámci mezinárodní scénografické výstavy PQ. Jestli se nemýlím, je tato šance pro studenty zajímavou příležitostí, jak předvést svou práci i mimo školu.
PQ jsou každé čtyři roky žně a samozřejmě škola se jich vždy účastní v rámci školních expozic. Letos, jak víte, je to docela specifické. Není dán žádný ústřední prostor, jednotlivé expozice a akce jsou rozesety po středu Prahy. My konkrétně máme společně s JAMU jednu místnost v Kafkově domě, rozdělenou napůl, kde vytvoříme dvě na sobě nezávislé expozice. Další věc, bude větší výstava přímo na naší katedře. Dříve jsme ji mívali v Disku, ale letos, protože bude probíhat Zlomvaz, to není možné. Takže ta naše výstava by měla dokumentovat metodu výuky, nárůst komplikovanosti projektů. Bohužel jsme museli odmítnout spoustu aktivit studentů na akcích PQ, protože je nás málo, a potřebujeme, aby seděli zde v expozici tady. A je tu ještě další věc – při PQ pořádáme vždy konferenci, v níž se s kolegy výtvarníky, ale také teoretiky bavíme o současnosti a budoucnosti scénografie. I letos bude přítomen např. známý americký vědec Arnold Aronson. Z toho pak děláme dvojjazyčný sborník. A pak ještě, abych nezapomněl se naše katedra podílí na jedné ze sekcí pod názvem Kmeny. Což je taková intervence do veřejného prostoru, průvody po centru Prahy. A naši studenti pro tuto sekci připravují kostýmy, či přímo kostýmní objekty. To jsou aktivity, přímo se týkající PQ. Jinak máme naplánováno mnoho dalších setkání, protože přijedou kolegové z partnerských škol. Setkáme se například s lidmi z ENSAD (L'École nationale supérieure des Arts Décoratifs v Paříži), budeme jednat s lidmi z Tisch School NYU, a slidmi ze škol v Barceloně a Miláně, s kterými máme smlouvu Erasmus.

Vy pamatujete jako účastník i jako divák mnoho ročníků PQ. Pozorujete nějaké výrazné proměny?
To víte, že ano. Je patrný odklon od kamenného divadla směrem k performování, a podobným věcem, což se scénografií nemá tak moc společného. Resp. vůbec nic. Výsledky českých expozic na PQ minule a předminule, to byl pro mě docela horor, i když koncepční. Právě o tom posunu ve scénografii se hodně debatuje na kulatých stolech. Podle mého se už úplně vytratilo to, co bylo v základní preambuli PQ, totiž, že je to přehlídka toho nejlepšího a nezajímavějšího ve scénografii na poslední dva roky. Dnes je to takové přetahování se mezi scénografií a instalacemi, i když dle mého ta čistá scénografie vždycky nakonec zvítězí. Přiznám se, že pro mě bylo vždycky velmi nejasné, jak se dá vystavovat scénografie. To, co jsem dělal já, totiž akční scénografii, vlastně vystavovat nejde. Scénografie, jak jí chápu já, je pouze jedna část celku, uměleckého díla, což je inscenace.

Máte v tomto smyslu raději statickou nebo dynamickou scénografii?
Nedá se to paušalizovat. Když myslím, že je to správné, klidně udělám kulisy, ale vždycky jsem rád, když ta scénografie funguje jako další herec. Jako mladý jsem byl zastánce akční scénografie, která je sama o sobě aktivní. Nejde jen o nakládání s ní, ona sama k tomu vytváří příležitosti. Můj profesor Tröster mě získal pro scénografii Františka Zelenky, pak jsem objevil terezínské divadlo a nadchl jsem se pro divadlo v limitovaných podmínkách, chudé divadlo, kde smysl všemu na jevišti dává jen herecká akce. Když jsme tohle aplikoval na operu, tak jsme špatně dopadl. Protože opera má zcela jiné kritéria a zákonitosti. Byl jsem do jisté míry dogmatik, ale když se ta akční scénografie začala objevovat všude, začal jsem se soustředit na jiné možnosti scénografie.

Přiznám se, že jsem v tomto smyslu konzervativní, a spíše než instalace mě uchvátí skutečná scénografie.Tedy nikoli otisk života, ale něco výjimečného, jiného.
Ano, v divadle bychom měli vidět zázrak. A my jsme ti, kteří by je měli divákům za jejich peníze zprostředkovat.

V tomhle hodně obdivuju britskou scénografii, jak dokonale funguje. Je to problém nedostatečného technického vybaven, financí? Nebo ještě něčeho dalšího?
Je to kombinace všeho. Úrovní dolů šly profese, na které je divadlo odkázané, dílenské provozy nemají moc peněz na specializované řemeslníky. A samozřejmě, je to i záležitost techniky, která je hodně drahá. Stavovskému divadlu v tomto směru hodně pomohlo hostování Boba Wilsona, protože kvůli němu bylo potřeba hodně investovat do osvětlovacího parku, který tam zůstal. Jinak je ta situace zvláštní, rozdíly jsou divadlo od divadla. Existují divadla, kde máte pocit, že se zastavil čas, zakonzervovalo se to. A jinde je přístup odlišný, ti lidi padají na hubu, ale technické zázemí funguje dokonale.

Myslíte, že scénografie by měla spíš sloužit celku nebo fungovat jako samostatné dílo?
Já si myslím, že scénografie sama o sobě není uměleckým dílem. Stává se uměleckým dílem ve spojitosti s hereckou akcí, se zpěvem, tancem, pohybovým divadlem.

Slyšela jsme termín, že scénografie „překáží“ hercům. Jak takový typ scénografie vnímáte?
Myslím, že herec se nemusí cítit na scéně komfortně. Vzpomínám na případ, kdy herci byli zoufalí, že se na té scéně nenaučí chodit. A pak se naučili, a bylo to skvělé.

Takže je dobře, kdy scéna klade hercům překážky, výzvy?
Je to případ od případu. Z ničeho nejde udělat poučku. Právě scéna nemůže žít bez té herecké akce, nikdy , je to pak hezčí nebo šerednější model. Člověk za ta léta, když vidí spoustu modelů a skic, naučí poznávat dramatické možnosti scény.

Zpátky ke škole – dá se scénografie naučit?
Umění se samozřejmě nedá naučit. My de facto můžeme učit jen předpoklady tvorby, technickou erudici, upozornit na nutné zázemí tvorby. Můžeme jen rozvíjet to, co v těch lidech je. Bude to znít staromilsky, ale všechny umělecké školy stojí od nepaměti na jednom předpokladu - učím se u mistra. Když herec může říci, učil mě Boris Rösner, učila mě Marie Vášová, tak to něco je. Ale pak jsou jména,o kterých už se s hrdostí zmiňovat nebudu. Tenhle osobnostní vliv je podstatný. I když se to dnes tak neakcentuje, ale je to strašně důležité. Já jsem měl od střední školy štěstí na kantory, na Holarce jsem měl skvělého kantora, a potom mě velmi zásadně ovlivnil František Tröster. Nevnucoval mi své představy, poznal, že mě nefascinuje jeho směr uvažování, ale dokázal mě správně nasměrovat.

Dnes jste takovým mistrem Vy... Prozraďte, co je pro Vás rozhodujícím kritériem při výběru studentů. Co vás zaujme na uchazeči?
Samozřejmě rentgen na talent neexistuje. Je docela slušně vypracována metodika, týkající se základních předpokladů. Uchazeč musí pochopit interpretaci prostoru, sdělit ho kresbou, musí mít řemeslné předpoklady-To všechno se dá poznat. Strašně důležitý je rozhovor, kde vysvětlují co a proč udělali. Protože tam vidíte, jak rezonují, jak vnímají, jak navazují. Je to takový ping-pong... Nicméně, po těch letech znám jediné kritérium, které se nedá poznat u příjímaček na první pohled, a to je talent. Ten poznáte až při práci. Protože talent nemusíte do ničeho nutit, on se honí sám. Protože musí, je to posedlost. Když jsme začínal učit, měl jsem o učení zkreslené představy o učení, dost jsem se připravoval na ateliéry a přednášky, vždycky jsem vymyslel něco, co jim musím říct, aby to s nimi zalomcovalo. Ale v praxi to dopadlo tak, že slova vyletěla a spadla. Časem jsme přišel na to, že síla je v dialogu, v tom, co vymyslíte jako bezprostřední reakci v diskusi. Člověk začne vymýšlet věci, na které by u stolu nepřišel, a to je právě na učení zábavná. Ti lidi často nosí blbosti, až je z toho člověk zoufalý, ale má to v sobě jednu dobrou věc, a to autenticitu. A z té je třeba vycházet, a rozvinout ji.

Mají studenti scénografie možnost prezentovat se mimo školu?
Ano, a škola toto podporuje úplně nejvíc. Jsou dvě věci, které pořád nejsou na takové úrovni, jak bych si představoval. Stále je nedostatečná schopnost studentů prezentovat svou práci všemi způsoby, ať už jde o návrhy, tak i prezentaci verbální. Proto je nutíme dělat portfolia. Postupně se to lepší. Důležitá je i další věc, práce mimo školu. I když udělají malou inscenaci s poloamatérským souborem, je to dobré. Ta škola je v jistém smyslu skanzen, a proto jsem rád, když se najdou nějaké peníze, abychom podpořili finančně i projekty, vznikající mimo školu. Jako problém vidím, že se strašně špatně uplatňují v cizině, i když dnes mají daleko lepší jazykovou vybavenost než jsme měli my. Nevím čím to je. Vzpomínám, jak jsem velmi brzy po ukončení školy měl možnost pracovat v Polsku a v Německu . Dnes tohle paradoxně nefunguje, i když by se mohlo zdát, že je Evropa daleko propojenější než kdysi.

15.6.2015 08:06:25 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!