Scéna.cz 

Jan Mazák: Každé představení má jinou náladu

Herec Jan Mazák je už přes deset let členem brněnského Městského divadla, pravidelně si ale odskakuje do Divadlo u stolu, které nabízí komornější herecké příležitosti. O jeho práci v obou divadlech jsme si povídali při hostování Divadla u stolu v Praze. Jan Mazák se tu představil hned ve dvou inscenacích Král umírá a Šamhorodském procesu.

V inscenaci Král umírá jste hrál takového doktora – lišáka, hodně ironický typ. Jedná se o absurdní dramatiku, která neustále balancuje na hraně smutku a dosti zvláštního humoru. Jak to vidíte vy?
To včerejší představení nebylo veselé, i když inscenace jako taková není bez humoru. Všiml jsem si, že každé představení má jinou náladu, a to, které jste viděla, bylo dosti melancholické. Jinak je ta věc podle mého velice humorná. Je tam spousta ironie, sarkasmu. A hlavním představitelem je tam asi ten doktor, který je „nad věcí.“ Ale zrovna v tomhle představení divák šel spíše po tom vážnějším tématu, týkající se umírání, takže mé komentáře nevyzněly tak vtipně, jak jsem doufal, když jsme to připravovali. Ono se se smrtí těžko laškuje, když s ní bojuje člověk sám, a my si uvědomíme, že pro společnost smrt jednotlivce neznamená vůbec nic.

Já jsem hru vnímala tak, že se nejedná o reálné postavy, ale spíše symbolické. Že ten král je vlastně takový Everyman, který se v posledních hodinách života potkává s alegorickými postavami...
V tomto smyslu beru doktora jako zástupce vědy, která se pořád holedbá, že všechno vyléčí. Ale ukáže se, že neví vůbec nic. Veškeré znalosti jsou nám k ničemu, když je nedokážeme aplikovat a neodkážeme se z nich poučit.

Když jsme u toho, myslím, že doktor z této hry přesně symbolizuje současnost, kdy lékařům jde spíše o to prodloužit život i za cenu bolesti pacienta, dokázat si své schopnosti experimentováním.
To je jedna z věcí, která nutí k zamyšlení. Je pravda, že život se pořád prodlužuje, ale zároveň je tu naléhavá otázka, jakou má takový život cenu. Je k něčemu žít a nevědět o tom? Nicméně, musím říci, že mě Ionesco příjemně překvapil. Hra mi připadá naprosto přehledná, vztahy jsou reálné a absurdita je obsažena jen v těch replikách.
Já mám vůbec štěstí, že se setkávám s tak nejednoznačnými postavami jako pan Krott, tenhle doktor, či Jakub ze hry Jakub a jeho pán. Jsou to postavy vesměs ironické, že je tam nějaký úsměšek, ironie. Mně jako herci to dává možnost dívat se na ty věci s odstupem a humorným nadhledem. Což je pro postavy vlastně jediná možnost, jak všecko přežít...

Máte podobný přístup i v normálním životě?
Já jsem ve své podstatě velice smutný člověk, ale snažím se dělat srandu. A všichni v divadle jsou na to zvyklí. Kdybych neustále nebrblal, a tvrdil, že jsem spokojený, tak by si říkali, že něco není v pořádku.

Jak vidíte představení Šamhorodský proces? Je to velice zvláštní scénický tvar...
To je výkřik. Vlastně taková terapeutická záležitost pro herce i diváky. Člověk si tam prožije společně s postavami ten hrozný osud. A líp se pak z divadla odchází. Je to nedramatické a na mě to působí spíše jako taková seance. Svůj význam ovšem takový večer má, včetně děkovačky, kdy se neklaníme, a to se mi strašně líbí. Protože můj sen je, aby lidi po představení odešli bez potlesku. Zkrátka, člověk by měl odejít po špičkách, nebo si vpálit kulku do hlavy, nebo jít na barikády – což, jak víme, se už v historii taky stalo.

Vzpomínáte si, jak jste se dostal ke spolupráci s Divadlem u stolu?
Na to si vzpomínám velice dobře. Asi hledali nějakého komika, a já měl pověst komického typu, tak mě doporučili. Ale to neznamená, že tu hraju (jen) komické role. Zkušenost s Divadlem u stolu mě herecky posunula, a dodala mi nové zkušenosti. Vlastně jsme tu začínali s Tomášem Sagherem ve Faustovi, potřebovali takový protipól vážné dvojici Ďábla a Fausta, a my jsme tam dělali výstupy ze starých loutkových her. Zůstal jsem i na další věci, a velmi mi to rozšířilo obzor, a zároveň jsme si vyzkoušel bližší kontakt s divákem. Vzhledem k tomu, že jinak hraju v Městském divadle, třeba i na hudební scéně pro 700 lidí, je tahle komornější zkušenost pro mě velmi cenná. Je to úplně jinačí herectví, ten prostor se nabízí pro jinou dramaturgii, byť se tady hrají i věci velké jako Macbeth nebo Orestea. Ale stejně se to musí na tomto prostoru nějak zintimnět, zkondenzovat.

Připomněl jste, že hrajete v Městském divadle Brno. A to už více než deset let. Zahrál jste si ve velmi pestrém repertoáru od muzikálu po klasickou činohru. Jak jste na tom s muzikálem?
Teď například hraju Thénardiera v Bídnících, ale upřímně řečeno, já na ten muzikál moc nejsem. Jedna písnička v Kočkách je pro mě možná větší stres než celé představení Jakuba a jeho pána, kdy vlastně táhnu představení a jsem dvě hodiny na scéně.

Zmiňme se tedy o Jakubovi a jeho pánovi. To je krásná hra, ale vy jako sluha Jakub máte vlastně hlavní roli. Patří k vašim oblíbeným?
Určitě. Jak jsem říkal, mám velké štěstí na role. A vlastně i na partnera, kterým je Viktor Skála. A nezbavím se ho ani v Divadle u stolu. :-) Navíc spolu léta sedíme v šatně a často partneříme.

Jaké další oblíbené role byste připomenul?
Určitě z poslední doby Všemocného pana Krotta, kterého režírovala Hanka Burešová. Ona vyhledává hodně neobvyklá, neznámá témata a hry, já s ní pracuju pravidelně a baví vždycky mě to baví. Já mám vůbec velké štěstí na režiséry. František Derfler v Divadle u stolu podobně jako Burešová respektuje herce, i autora, a to mi vyhovuje. Kromě toho rád spolupracuju i se Standou Mošou, taky to není ta režie, kde se levou rukou drbete za pravým uchem, ale soustředění na příběh, na herce. Není to tedy ani v jednom případě jmenovaných nějaká psychoterapie, kde si režiséři léčí svoje problémy, takže divák nepozná ani, o co jde v té hře, ani o co jde tomu režisérovi.

Pro mě je velká záhada, jak jsou herci schopni si pamatovat souběžně tolik textů?
Já jsem u divadla už třicet let, a to už je spousta textů. Takže mě to taky občas udivuje. Ale je to asi tím, že si už nepamatuju nic jiného. Jdu si pro máslo a sýr do ledničky, a zjistím, že jsem v komoře, a nesu odtamtud kleště... Ale pokud jde o texty, zatím mi to funguje. Mám takovou schopnost okamžitě všechno zapomenout, když už to nepotřebuju. Takže, jakmile se hra přestane hrát, vypouštím autora, jak se ta hra jmenuje, jak se jmenovaly postavy, a o textu ani nemluvím. Vím jen, že jsem tam hrál, ale jinak jsem silně roztržitý. Proto mám rád, když mám na přípravu více času a nemusím být ve stresu. Já miluju, když se můžu tu roli naučit přes prázdniny, protože pak si s tím můžete daleko víc hrát, daleko víc s tím pracovat, než když při zkoušení pořád myslím na to, jestli říkám správně text. To mě svazuje, takže se toho snažím vyvarovat.

Měl jste někdy zaječí úmysly – či alespoň myšlenku dělat něco jiného než divadlo?
Ne, nikdy mě nenapadlo, že bych dělal něco jiného, i když bych to dokázal. Naopak mě to divadlo baví stále více. Za to vděčím asi Městskému divadlu a hlavně Standovi Mošovi, který mě tam zlákal. Protože tam děláme divadlo, které možná někteří nazvou komerční, ale pro mě existuje jen divadlo dobré a špatné. A když v Brně máme muzikálové oddělení, tak proč to nezúročit? A musím říct, když srovnávám s pražskou produkcí, myslím, že se nám daří. Tedy, nemluvím o sobě, protože v muzikálech my staří jen „pomáháme“, ale ti mladí jsou vybaveni naprosto perfektně a dokážou za těch 6-8 týdnů zkoušení udělat muzikálové divadlo na velice dobré úrovni. A když se přidá zajímavá činohra, tak musím říci, že mě tohle divadlo vlastně baví čím dál tím víc, protože je pořád plno. Najednou má člověk pocit, že ta práce má smysl. Je to taková správná kombinace. Hanka Burešová každý rok přinese nějaký zajímavý, nový nebo zapomenutý titul, kterým lidi překvapíme. Ale jinak se u nás dělá poctivé divadlo, které lidi neodrazuje. A když se naučí chodit, tak si můžeme dovolit jim nabídnout i něco náročnějšího jako Sílu zvyku nebo Všemocný pan Krott. A diváci přijdou zas, protože si uvědomují, že v rámci tak velkého divadla nelze dělat pořád jen srandu. A i když ji děláme, nikdy jsme neklesli na úroveň televizní zábavy. Hrát každý den pro 1000 vyprodaných sedadel je opravdu povzbuzující. Parádní!

Co je teď před vámi?
Teď je přede mnou operace kyčle. A já se na to těším, protože už čtyři roky mě to bolí – tak snad si konečně oddechnu a budu moci rehabilitovat. V květnu si ještě zahraju svou zatím poslední roli otce Goba v Kupci benátském s Bolkem Polívkou (je to jen jeden výstup, a často se škrtá), a pak půjdu 2. června na operaci. Věřím, že se do konce prázdnin zotavím. K rehabilitaci patří jezdění na kole, takže ty prázdniny budou pro mě plnohodnotné. Já jsem byl vždycky zvyklý se hýbat (a hýbal jsem se, i když mě to bolelo). Běžně ujedu 20 km denně. Jezdím třeba do Tasova (máme nedaleko chatu), kde se narodil autor Zapomenutého světla Jakub Deml, které jsme v Divadle u stolu taky hráli. Je mi to tedy blízké, když poznávám ty skutečné reálie. Každý rok mu teď chodím na hrob, a posedím tam. Mám krásný zážitek – přišla za mnou přišla skutečná vnučka Zezulky, že už viděla představení několikrát a moc se jí to líbilo. Takže se těším, že i letos prožiju nějaká zajímavá setkání a snad se konečně zbavím i bolestí.

Jan MazákNarodil se roku 1957 v Kroměříži. Studium JAMU ukončil v roce 1981. Byl šestnáct let v angažmá v Divadle Petra Bezruče, poté šest let v Klicperově divadle v Hradci Králové, nyní je členem Městského divadla Brno. Kde se představil např. jako Jindřich VIII. ve stejnojmenné inscenaci, Sosias v Amfytrionovi či Garibaldi v Berndhardtově Síle zvyku. Rád vzpomíná na tyto role: Allan Felix (Zahraj to znovu, Same), Jakub (Jakub Fatalista), Hugo Pludek (Zahradní slavnost), Dafné (Někdo to rád horké), Miloš Hrma (Ostře sledované vlaky), Peer Gynt (Peer Gynt), Korovjev (Mistr a Markétka).
V Divadle U stolu ztvárnil roli Wágnera v inscenaci Tragická historie o doktoru Faustovi, postavu Banqua v Shakespearově tragedii Macbeth, Mendela v Šamhorodském procesu, titulní roli v Demlově Zapomenutém světle, za kterou byl nominován na cenu Alfréda Radoka v roce 2008, Posla v inscenaci Oresteia I (Agamemnón) a postavu lékaře v Ionescově hře Král umírá.