Scéna.cz 

Král Lear z londýnského Národního divadla

Král Lear z londýnského Národního divadla, z největší zdejší scény Olivier Theatre, v režii Sama Mendese se Simonem Russelem Bealem v titulní roli byl už předem považován za divadelní tutovku na závěr sezóny, ohvězdičkovanou nejvyšším ohodnocením prakticky od všech důležitých londýnských kritiků. Podobná pověst provázela před časem Branaghova Macbetha, který ovšem pro mnohé byl kvůli tomu zklamáním. Více než na nový výklad „tlačil“ na velkou spektakulárnost. S několika kolegy jsme se shodli na tom, že podobně jako u Macbetha, i Král Lear zcela nenaplnil očekávání do něj vkládaná. Možná až příliš velká očekávání...

I když Simon Russel Beale nemá Branaghovu filmovou popularitu, přece v divadelním světě má své výjimečné místo, a patří k nejvýraznějším osobnostem své generace. Opravdu, je velmi proměnlivý a dokáže zahrát postavy, které byste do něj neřekli. My jsme měli možnost vidět v přenosech NT Live jeho Timona Athénského či Stalina ve Spolupracovnících. Beale je ročník 1961, a přitom jeho Lear nad hrobem působí velmi autenticky, nikdo by mu tak nízký věk nehádal. A se Shakespearem je srostlý doslova od malička – jeho první rolí byla Desdemona, kterou si zahrál ve 14 letech, v současné době jsme ho mohli vidět na ČT Art v televizním projektu shakespearových her BBC pod názvem V kruhu koruny, jako Falstaffa. Se Samem Mendesem spolupracuje rovněž už mnoho let a pojí je velké přátelství.

Beale je vůbec herec velkých klasických rolí (vedle Shakespeara hraje pochopitelně též Čechova). Kdo však zažil britské pojetí Čechova, ví, že je zdobí ona až děsivá ponuře nudná důkladnost a po vzoru Stanislavského metody propracovanost do nejmenších detailů. To je sice chvályhodné, a říká si o označení „herecký koncert“, nicméně to celkový koncept hodně zatěžkává a natahuje až k neukoukání. Právě to se podle mého stalo i u Krále Leara. Mendes inscenaci koncipuje jako drama moderního diktátora (včetně náznaku polovojenského režimu a zbytečné krutosti nesmyslných trestů), zvyklého vždy že je po jeho. Což si vyžaduje o to více, že trpí napoleonským komplexem. Základním klíčem k jeho chování je však postupující nemoc, která jej zbavuje ještě více schopnosti normálního uvažování a vede ho ke zkratovitým reakcím. Bohužel, u králů a diktátorů vůbec jsou podobná rozhodnutí nebezpečná tím, že jsou neodvolatelná. A tak, prostřednictvím onoho pověstného „NIC“, vyřčeného ústy Cordelie, král chybně a emocionálně rozhodne, což spustí řetěz událostí, které dovedou celou zemi ke zkáze. Russel Simon Beale, jak o tom promluvil v dokumentu , jež byl součástí přenosu, se opravdu po Stanislavsku hluboce ponořil do psychofyzických problémů krále. A díky konzultaci s odborníky shledal, že Learovy reakce, začínající iracionálním zadržením a vyhnáním nejoblíbenější dcery, a vrcholící svlékáním na veřejnosti, výpadky paměti či nesmyslnou vraždou (šaška), jsou skutečně projevy Alzheimerovy nemoci a nastupující demence. A Beale svého Leara ukazuje ze všech stran a velmi důkladně, ale značně se tím mění úhel pohledu. Z tohoto pohledu základní myšlenka příběhu (že by člověk neměl být pyšný, konat náhlá rozhodnutí, která mohou být fatální) zůstává poněkud stranou, a memento se stává zbytečným. Za choroby svého stáří přece člověk nemůže – co tedy s tím? Další, čím je inscenace tohoto Krále Leara typická, a blíží se Brookově někdejší legendární inscenaci v duchu „divadla krutosti“, je právě ona až naturalistická drsnost, krvavost a doslovnost v mrzačení a mordování obětí. Zatímco Goneril a Regan mají rysy až démonicky nenasytné, což příliš nevybočuje z obvyklého pohledu na ně, Cordelia Olivie Vinnalové (hrála mimochodem též Desdemonu v Othellovi) možná pro mnohé bude překvapivá. Rozhodně není žádná křehká dívka, spíše tvrdohlavý beran. Nakonec jí nejlépe sedí vojenský mundúr, když jde se zbraní v ruce vystoupit na obranu otce. Netypický je také lord Kent, který zavržen králem, vrací se k němu jako ochránce jen poté, co si vyholil hlavu a převlékl šaty, aniž by se nějak skrýval. Vypadá tedy spíše jako svalnatý skinhead ze stadionu nežli šlechtic tělem a duší. Ukazuje se tu zároveň, jako ostatně v mnoha Shakespearových hrách, že nevšímavost mocných i vůči svým nejbližším je až zarážející. To je ostatně i případ rodiny Gloucesterů, z níž vlastně není příliš sympatický nikdo. Hrabě Gloucester je nenápadný křehký typ šedivého úředníčka, a ani jeden z jeho synů (nejsou mu vůbec podobní) nevzbuzuje příliš sympatií. A to ani Edmund Sama Troughtona, který by se spíše hodil pro roli šaška či kluka z předměstí nežli syna ze šlechtické rodiny, tak spratek Edgar Toma Brookea. Ten zpočátku vypadá jako typická neškodná kancelářská myš, se špinavě blond vlasy a brejličkami, teprve postupně se jako „liška ryšavá“ rozvíjí do obludnosti takové, že v něm můžeme vidět zárodky Richarda III. Zaujme také netypicky pojatý šašek (Adrian Scarborough), který vypadá spíše jako nenápadný obrejlený intelektuál nežli tvůrce královské zábavy. Jeho krutá smrt z rukou šílícího krále je divně trapná, neodůvodněná, vysvětlitelná pouze královou nemocí. Pro tohle představení je vůbec typické, že se nehledá odůvodnění akcí, ale vše je vedeno logikou nemoci, kterou by však divák bez komentáře neodhalil.

Nicméně, kromě zásadního klíče v podobě Learovy nemoci, je tu ve scénografii Anthonyho Warda poukázáno na přírodní jevy, ať už jde o připomínku vzpomínaného zatmění slunce (před začátkem děje vidíme obrovské slunce, které překrývá nazelenalý mrak, a z něhož jde doslova zlověstné chvění“), či oné slavné bouře, která se stává katalyzátorem Learova šílenství. Velká freska, v níž na konci zůstane scéna poseta mrtvými, může na jedné straně působit hrozivě touto masovostí, brání nám ale v osobnějším pohledu na osud krále a jeho dcer. Celkový pocit je neosobní, jako bychom sledovali dokument v televizi. Od Beala bezpochyby vysilující psychologicky silný výkon, stejně jako od ostatních. Ale, narozdíl např. od nedávno Olivier Award oceněným představením Othella, se tato tragédie dotýká diváka mnohem méně.