zvláštní poděkování
Život se odvíjí v paradoxech: Vzpomínka na Otu Ornesta
autor: archiv
zvětšit obrázekV červenci vzpomínáme 100. Výročí narození významného českého divadelníka Oty Ornesta, spojené s legendární érou Městských divadel pražských, jež po něm byla pojmenována Ornestinum. Největší odbornicí na toto období, autorkou, která zmapovala život a práci Oty Ornesta, je Marie Valtrová, vedoucí divadelního oddělení pražské Městské knihovny. Má na kontě několik knih, z nichž připomeňme Ornestinum a Hraje Váš tatínek ještě na housle? K výročí připravila výstavu v MLP a na podzim chystá k tomuto tématu sympozium.
Divadelní inscenace MDP jsem měla možnost sledovat koncem 60. let v táborském divadle, kde jsem pracovala. Viděla jsem tam Marceauovo Vajíčko s Václavem Voskou, Klímovu Porotu, Drdovy Hrátky s čertem a další hry, spojené s érou Ornestina a rokem 1968. Po příchodu do Prahy jsem navštěvovala Komorní divadlo a zhlédla tam například Anouillhův Orchestr nebo Barnesova Čtrnáctého hraběte Guerneyho s Václavem Postráneckým v hlavní roli. Ale vlastním tématem jsem se začala zabývat až koncem 80. let v souvislosti se studiem materiálů ke své diplomové práci o Rudolfu Hrušínském na FFUK. Vzhledem k normalizaci se o Rudolfu Hrušínském a Městských divadlech pražských takřka nepsalo, a to se mi zdálo nespravedlivé.
Za Otou Ornestem jsem poprvé přišla do Maiselovy ulici na Židovskou náboženskou obec, kde byl redaktorem Věstníku. Po jeho návratu z vězení to byla jediná možnost, jak se mohl uplatnit. Požádala jsem ho o příspěvek do Kroniky rodu Hrušínských, kterou jsem z podnětu Vladimíra Justla začala psát pro nakladatelství Odeon. Tak vznikl Pokus o portrét, který jsem později do Kroniky zařadila.
Přicházela jsem do prostor, jež jsem měla spojena se jmény Hanuše Bonna, Karla Poláčka a Jiřího Ortena, kteří zde za války pracovali. Zejména dílo Jiřího Ortena mne od mládí fascinovalo a Ota Ornest byl starším bratrem mého milovaného básníka. Přicházela jsem tedy s vědomím souvislostí a hledala odpověď v očích člověka, který toho tolik prožil. Nezklamal mne, protože byl vstřícný a já neměla pocit, že mi dává najevo svou vzdělanost, a tím i převahu.
Kouzlo osobnosti Oty Ornesta spočívalo v jeho noblese, laskavosti a velkorysosti, v množství zkušeností, o které se rád nezištně podělil a konečně v jeho svérázném smyslu pro humor.
Knížka rozhovorů Hraje Váš tatínek ještě na housle vznikala na počátku 90. let, kdy jsme se s Otou Ornestem průběžně setkávali a já natáčela jeho vzpomínky. Místa byla různá – samozřejmě Praha, ale také Pardubice, kde bydlíme nebo Modrý důl v Krkonoších, kde měli Ornestovi chalupu, a kde jsme dělali první korekturu. Desítky kazet, které jsem později přepisovala a na jejichž základě knížka vznikala, mám uloženy dodnes ve svém archivu a s nimi i jeho podmanivý hlas. „Tatínek“ vyšel v roce 1993 v nakladatelství Primus a je pro mne knížkou, ke které se ráda vracím.
Jistě měl určitá profesionální měřítka, z nichž neslevoval, ale a jako ředitel nikoho neupřednostňoval. Snažil se o to budovat repertoár tak, aby našel uplatnění pro každého člena souboru. Kolikrát mi říkal: „Jak mohu v divadle nasadit Hamleta, když nemám herce, který by ho hrál?“ Ale osobně měl velmi rád Václava Vosku a Svatopluka Beneše, kterého znal už z doby studií na konzervatoři, a o němž říkával, že je „dítě štěstěny“. A čeho si nejvíce cenil? Asi charakteru a profesionality.
Myslím, že celá éra Městských divadel pražských, kdy stál jako ředitel v jejich čele – a to bylo od roku 1950 do roku 1973 – byla pro Otu Ornesta výzvou. Svědčí o tom, jak soubor vynikajících herců, s nimiž spolupracoval (za mnohé jmenujme alespoň některé žijící svědky Ornestina – L. Lipského, N. Jiránkovou, A. Vránovou, K. Fialovou, P. Kostku, C. Mayerovou, L. Švormovou, V. Preisse, J. Drbohlavovou, V. Postráneckého, F. Němce, J. Bohdalovou, D. Syslovou, J. Zímu … nebo režiséry L. Vymětala a F. Mišku), tak soupis repertoáru, z něhož dodnes čerpají mladí dramaturgové. Samozřejmě, že nejtěžší byla 50. léta, ale dělat divadlo s takovými herci jako byli Irena Kačírková, Dana Medřická nebo Rudolf Hrušínský, bylo víc než inspirativní. O 60. letech, která vyvrcholila srpnem 1968 a příjezdem Jeana Paula Sartra na představení hry Mouchy, mluvil Ota Ornest vždy s určitým pohnutím. Divadlo bylo jeho láskou a životem. Krajinou, na niž se nezapomíná... Když jsem se ho zeptala, s jakými pocity by dnes vstupoval do Komorního divadla, kdyby to bylo možné, odpověděl: „S hlavou obnaženou a se zatajeným dechem. Když jsme o ně v polovině sedmdesátých let přišli, bylo to pro nás, kteří jsme tam pracovali patnáct až dvacet pět let, jako kdybychom ztratili domov.“
Tady bych se asi uchýlila k citaci z knihy Hraje Váš tatínek ještě na housle? Režisér Alfred Radok v jednom z dopisů Otovi Ornestovi napsal: „Copak se Vy můžete srovnávat s lidmi, kteří opravdu neuměli nic jiného než dělat kompromisy pro kompromisy? Copak Městská divadla pražská byla nějakým „kompromisem“? Nebo představení, která jste dělal jako ředitel i režisér, nebyla ničím a pro nic, copak jste neudělal také nás režiséry, herce, dramaturgii, provoz, a to ani nemluvím o Vaší literární práci, o překladech, písních, úpravách, předmluvám ke hrám a tak dále.“ Myslím, že by byl Ota Ornest špatný ředitel, kdyby se nevážil práce své a práce druhých, ale uvědomoval si jistou nezachytitelnost a pomíjivost hereckých výkonů, kterým říkal „sochy ze sněhu“. Tím víc ho zraňovalo, když se o jeho éře psalo s despektem nebo vůbec nepsalo.
Jestli měl Ota Ornest nějaké nadání (a měl jich hned několik), tedy umění komunikace s lidmi, i nadřízenými. Nebylo to tak, že by neměl problémy, ale uměl se přes ně přenést třeba tím, že se svými herci usedl v klubu Komorního divadla (Komoře, jak se divadlu říkalo) ke klavíru a zazpívali si písně V + W nebo oblíbené Zpěvy sladké Francie. Pod svícnem bývá tma neplatilo tedy vždy, ale Ota Ornest měl spoustu přátel v zahraničí, kteří mu své hry poskytovali nikoliv za devízy, ale mnohdy za symbolickou „korunu“. A sám byl vynikající dramaturg a překladatel, takže objevování her bylo tak trochu jeho vášní. Na ostatní dramaturgy (M. Janišová, E. Drmola, A. Kožíková, L.Janská) měl stejně vysoké požadavky jako sám na sebe – museli ovládat jazyky a být schopni vlastních překladů. A když byl povolán na kobereček někam na ÚV ? Buď mu někdo pomohl – jako například Jiří Pelikán – nebo se, byť proti své vůli, přizpůsobil. To se týká především uvádění divadelních her z východních zemí. Sám o tom v článku Promlčený dluh pro Divadelní noviny napsal, že se v něm v takových chvílích probudil demagog, který si občas prosadil svou.
Ano, setkala a nerada na to vzpomínám. Bylo to v souvislosti se vznikem knihy Ornestinum, ve které jsem chtěla co nejobjektivněji zachytit výpovědi herců a doložit je dobovými kritikami. Nebudu jmenovat, třebaže ta paní už nežije (ostatně nebyla a není sama!), ale slova, která na adresu svého dlouholetého ředitele pronesla, mne natolik zasáhla, že jsem se proti nim tvrdě ohradila. Podobně reagovali někteří kolegové z řad historiků, ale to už mne ani nemrzí, jen je lituji. Knížka Ornestinum byla pro mne zkouškou, co vydržím, ale jak vidíte – vydržela jsem.
Legenda o Ornestinu, které bylo jedinečné a nezapomenutelné, mne právě vyprovokovala k napsání té druhé knihy. Vedla jsem se sebou zápas a říkala si, že nic není černobílé a chtěla té legendě tak trochu přijít na kloub. Možná se mi to povedlo do té míry, že se ke mně někteří z oslovených obrátili zády, ale snad už mi odpustili. A jaké byly předpoklady vzniku této legendy? Když je člověk mladý, přijímá všechno, co se kolem něj děje, jako dar. František Němec se jednou Petra Kostky zeptal: „Petře, Petře, to bude pořád takhle?“ - „Prosím tě, co tím myslíš? Co jestli bude pořád takhle?“, odvětil Petr Kostka. „No, život... a ženy... a všechno kolem … to bude pořád?“ - Opodál seděl Rudolf Deyl, který dal Petrovi pohledem znamení a ten mu řekl: „Františku, pořád... pořád... pořád!“
TIP!
Časopis 17 - rubriky
reklama
Časopis 17 - sekce
HUDBA
Bratři Karamazovi - Studený dříví
Bratři Karamazovi, jedinečná kapela, která dokázala podivuhodně skloubit víru, mystiku, bigbít, underground a celý článek
OPERA/ TANEC
LVHF bude uměleckým dílem hudebních a zednářských idejí
Koncerty klasické hudby, jejichž program definuje vzájemnost hudebního bohatství a zednářské symboliky – celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Kino Art: Na Chesilské pláži a Daleko od Reykjavíku
Na Chesilské pláži
Jiná doba, jiná láska. Britská adaptace stejnojmenného románu Iana McEwana, nominovaného celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování