Scéna.cz 

Martin Hilský o Snu noci svatojánské a překládání Shakespeara

O Snu noci svatojánské
Sen noci svatojánské, to je sváteční hra, sváteční komedie, vytvořená pravděpodobně pro nějakou významnou příležitost, patrně svatbu. Důvodem, proč patří mezi nejhranější, je její neobyčejná rozmanitost – objevují se tam tři skupiny postav – šlechtici- milenci , řemeslníci a hlavně nadpřirozené postavy, čímž se hra stává magickou. Právě ona magie, související s alchymií (viz kouzelná květina) je velmi důležitá, a je neoddělitelnou součástí našich životů. Je to hra především o lásce v nejrůznějších podobách, ale také o divadle.

Řeč jako hudba
Řeč je neviditelnou, ale velmi slyšitelnou postavou každé Shakespearovy komedie, každé Shakespearovy hry. A mě ta hudba řeči zajímá. Naprosto mě fascinuje to proudění řeči jako hudby. Dělení hry na pět aktů, to je umělý dodatek editorů, který patrně vznikl až dlouho po Shakespearově smrti. Čteme-li pozorně, zjistíme, že rytmus hry je dán příchody a odchody herců. Když jsem pracoval na tom textu, zjistil jsem, že ta řeč má strukturu tance- doslova. Postavy se přeskupují v jakémsi kaleidoskopu, do dvojic, do čtveřic, paralel, symetrie, což je pro renesanční tanec typické.Když jsme se s Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským u nás sešli při přípravě hry, mluvili jsme asi čtyři hodiny a pro mě to byl úžasný zážitek, protože to byla konfrontace různých profesí - a já jsem měl ohromnou radost z toho, že jsme mluvili o fyzičnosti Shakespearovy řeči. V tom jsme si úžasně rozuměli, shodli jsme se na tom, že ta řeč se fyzicky pohybuje na jevišti, vytváří představení. Měl jsem radost z tohoto setkání, úžasná tvůrčí energie. Vždy, když spolupracuji s režiséry, navštívím některé jejich představení, abych viděl, kam tvůrci směřují. Viděl jsem jejich Čarodějova učně, a jsem si jist, že i když se tito tvůrci odchýlí od Shakespeara, budou vždycky shakespearovští v tom nejlepším slova smyslu.

Otisky prstů
I když jsem v průběhu let dělal ve svých překladech drobné kosmetické úpravy, příliš jsem je neměnil. Konkrétně v případě Snu noci svatojánské, mém úplně prvním překladu Shakespeara z roku 1983 jsem experimentoval s rytmem, rušil jsem jambický přízvuk, ale poté jsem zjistil, že je třeba jej tam vrátit, aby byl překlad opravdu shakespearovský. Jsem ale přesvědčen, že dobrý shakespearovský překlad by měl mít otisky prstů. I překlad je původní dílo, a podle překladu byste měli poznat překladatele, nese pečeť toho, kdo je vytvořil.

Shakespeare made easy
Narozdíl od překladů do různých jazyků se Shakespeare v Anglii hraje stále v onom 400 let starém znění. Pouze výslovnost se upravuje. I opravdu vzdělaný Angličan rozumí např. ve svatebních komediích jako Marné lásky snaha či Sen noci svatojánské asi 1/3 slovních hříček. Někteří režiséři se tomu vyhnou tím, že nesrozumitelné slovní hříčky buď škrtnou, nebo se je snaží vyjádřit neverbálními prostředky. Ten překlad do současného jazyka tak probíhá formou režie, choreografie, kostýmem, scénou. Protože existují i jazyky mimoslovní – neverbální, jakési znakové, např. choreografické systémy. Otázka, zda překládat Shakespeara do současné moderní angličtiny je velký problém. Zatím to vypadá tak, že se to používá téměř výhradně pro vzdělávací účely – říká se tomu Shakespeare made easy – Shakespeare snadno a rychle. Já jsem si půjčil speciálně Sen noci svatojánské, protože ho miluji. Na pravé straně máte originál a na levé překlad do současné angličtiny (http://nfs.sparknotes.com/). Můžete se přesvědčit, že ten překlad je jasně srozumitelný, a každý teenager ví, o čem to je, ale že Shakespeare to v žádném případě není. Ověřil jsem si, že překlad do současné angličtiny možný není. Zatímco do jiných jazyků možný je, protože jsou to úplně jiné jazykové systémy, v nichž máte šanci udržet metaforu, obraz, slovní hříčku, v Anglii to mohou být ztráty, které se musí odpisovat. Překladatelé Shakespeara na celé planetě tak mají zvláštní výhodu uprostřed mnoha nevýhod. Pro mě je podstatné, že žádný anglický režisér zásadně nehraje Shakespeare made easy, ale původní text - snaží se mu přijít na kloub. Volí často razantní scénické pojetí, ale ta původní řeč zůstává. Doufám, že ani v budoucnosti nedojde k rezignaci vůči nádheře Shakespearovy řeči.
Je třeba si uvědomit, že dnešní publikum, jak anglické či české, je daleko vzdělanější, než byli tehdejší, mnohdy negramotní diváci. Samozřejmě ne všemu rozuměli, byla to pro ně kultura sluchová. Anglické slovo pro „publikum“ je „audience“. Je nápovědou, že se jedná o audiální, nikoli vizuální umění. Takže není vyloučeno, že ani tehdejší diváci všemu nerozuměli. Slovní hříčky jsou založeny na někdy velmi erotickém slangu, nebo reáliích, které dnes nejsou. Dělí nás propast 400 let, ale bere dech, jak je Shakespeare ve své podstatě moderní autor, který je stále srozumitelný, i když vnímání je patrně dost odlišné. Tehdy bylo blíž k magickému pojetí řeči, k mýtům, ve vzduchu visely věci, které byly srozumitelné. Člověk nemusel umět číst a psát, aby porozuměl. My máme výhodu proti Alžbětincům, že jsme schopni konfrontovat každý text té hry se současností, což jim dodává další významové dimenze.