Scéna.cz 

Herec Miroslav Hanuš slaví padesátku

Herec Divadla v Dlouhé, ale také režisér, Miroslav Hanuš v těchto dnech oslavil padesátku. A to přímo na scéně divadla ABC společně s herci, s nimiž představuje adaptaci románu Roberta Fulghuma DRŽ MĚ PEVNĚ, MILUJ MĚ ZLEHKA. A k narozeninám mu popřál i sám autor a jeho žena Willow, kteří přijeli na premiéru.

Pro hereckou dráhu se prý Miroslav Hanuš rozhodl bez předchozího varování uprostřed prvního ročníku Vysoké školy ekonomické. NA DAMU ho poprvé nepřijali, a on se stal kulisákem v Divadle na Vinohradech, a u druhých zkoušek na DAMU, které skládal jako jevištní mistr, uspěl. Po absolutoriu DAMU nastoupil do kladenského divadla, odkud s režisérkou Hanou Burešovou přešel do pražského Labyrintu a odtud do Divadla v Dlouhé. Tady ho v současné době můžete vidět v inscenacích Oněgin byl Rusák, Soudné sestry, Macbeth, Polední úděl, Láska a peníze, Naši furianti, Tři mušketýři a nejnověji jako průvodce – hospodského v Kabaretu Kainar-Kainar. Kromě hrají na domácí scéně se stále častěji věnuje režii (Středočeské divadlo Kladno, Městské divadlo Příbram, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Divadlo v Řeznické, Divadlo ABC a další). Nejnověji připravuje ( po hudebních komediích Šakalí léta a Pan Kaplan má třídu rád) nový titul v divadle ABC, již citovanou adaptaci Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Právě zde zúročil své mnohaleté zkušenosti ze souboru Veselé skoky, neobvyklého sdružení herců, kteří se věnují mj. nonverbální a taneční tvorbě.
„Je pravda, že práce ve Veselých skocích mě v nejnovějším titulu inspirovala. Existují už deset let, je to nonverbální pohybové divadlo, ve kterém vystupují činoherci. I když to přináší určité problémy, třeba u žádostí o grant, kdy se k nám nehlásí ani tanečníci, ani činoherci... Nicméně, podařilo se nám za tu dobu vytvořit určitou poetiku, a právě z ní jsem vycházel,“ říká Hanuš. O připravované inscenaci, která bude mít premiéru 8. června 2013, říká: „ Celé to vychází to z myšlenky, co tango znamená pro mě jako člověka, který se na ně dívá zvenku. Je to pro mě obraz, ne dokument (což říkám proto, že odborníci jistě budou namítat, že tak to v kursech nevypadá). V obecné rovině je to o kumštu a svobodě. Prázdný prostor podobně jako prázdný list před Fulghumem, nebo čisté plátno před Baderovou. Pak se prostor zkonkretizuje v tančírnu, která opravdu existuje v Seattlu. Shodou okolností je stylově podobná jako naše Lucerna - velký sál s ochozem. Takže, mám-li odpovědět, v příběhu se spojuje myšlenka i konkrétní prostor, kam si lidé chodí zatancovat. Mělo by to být především o komunitě lidí, kteří hledají jiný způsob kontaktu, komunikaci, spřízněnost. O těch, kdo se jen nedívají, ale odváží se vstoupit do prostoru a tančit.“