Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Robert Jašków: Nejsem typ na prince…

autor: archiv divadla

Herce Boba Jaškówa znám dlouhá léta – v osobním životě jako milého a vstřícného člověka, z divadelní scény a seriálů především z různých rozporuplných, podivných postav. Právě tento paradox mě na něm baví. Dokáže totiž ty zvláštní postavy obdařit jakousi pochopitelnou lidskostí, takže si je diváci oblíbí. Extrémním případem se v tomto smyslu stala postava ruského mafiána Vasila v seriálu ULICE. Momentálně je herec velmi žádaný, a tak neustále pendluje mezi divadelní scénou Švandova divadla a filmovými ateliéry. Ale nezapomíná ani na svou již poměrně velkou rodinu...

Vy jste takový věrný typ - hrál jste sice v různých divadlech, ale velmi často s někdejšími spolužáky z DAMU.
Máte pravdu. S mnohými spolužáky z DAMU jsme po studiu hráli v Ústí nad Labem, a s některými – Jardou Šmídem nebo Tomášem Pavelkou hrajeme i dnes ve Švandově divadle. A i když nejsem s některými lidmi v angažmá, stále jsme v kontaktu. Okolnosti to tak zařídily, že si spolu můžeme zahrát i dvacet let po studiu.

Takovým společným fenoménem byly VÁNOČNÍ HRY ve Viole, kde se střídají studenti DAMU. Váš ročník si to účinkování dost prodloužil.
My jsme odehráli asi patnáct sezón a stále jsme si to užívali. Kdyby nám tehdy na počátku někdo řekl, že to tak dlouho a s láskou budeme hrát, asi bychom ho poslali do háje. A já jsem si to – ještě s kolegou Pavelkou - prodloužil, protože za ta léta jsem už znal všechny role, on taky, a tak nás občas pozvali na záskok, když někdo chyběl. A teď mi to docela chybí, někdy bych si to rád zopáknul.

Sedíme ale v kavárně Švandova divadla, a to je už po léta vaší domovskou scénou. Přišel jste společně s partou z CD 94 z Celetné. V posledních letech spolupracujete hodně s Dodo Gombárem, a jak to pozoruju, často se vám dostává rolí nejvyšších a nejnižších postav - tedy Boha a ďábla, či prolínání obojího. Velmi zajímavá byla vaše role ďábla v MERLINOVI, a ve studiovce MLČ, JOBE, MLČ! vám zase připadla role Boha (ovšem taky tak trochu ďábelského). Jak se takové postavy hrají?
V žádném případě se nesnažím hrát někoho jako ďábla nebo boha, to dost dobře nejde, protože každý má o Bohu i o ďáblovi svou představu. Podle mě by se tyhle nehmotné figury měly hrát jako lidi z masa a kostí. Dát jim určité lidské vlastnosti, protože jsou vlastně naší představou a ukazují, jak to na světě chodí. Někdy je dost složité, aby člověk nesklouznul k zaběhnutým klišé, zažitým postupům. Takže se vždycky na těch figurách snažím najít něco lidského. Můj Bůh je takový unavený Bůh, který je polidštěný. Protože jinak by to asi vypadalo směšně. A stejně je to s ďáblem, který má taky různé podoby – jiný je v Merlinovi, a jiný v Krakatitu, který právě připravujeme s režisérem Danem Hrbkem. Těm, kdo znají filmovou podobu díla, připomínám, že postavu Daimona hrál ve filmu Jiří Plachý.

Jste věřící?
Věřící katolík nejsem, do kostela nechodím. Ale věřím v nějakou vyšší sílu, která nám něco dává, něco naznačuje...

Z křesťanských hodnot však něco vyznáváte. A to je například velká rodina.
Byl to můj sen odjakživa, že budu mít velkou rodinu. Protože moje maminka pochází z velké rodiny, z deseti dětí. Takže mě vždycky obklopovalo hodně příbuzných. Jezdili k nám bratranci a sestřenice, máme se všemi velice hezké vztahy, jsme vzájemně přátelsky naladění, nemáme šarvátky, spory, třenice. Přál jsem si vždycky velkou rodinu. Protože jsem vyrůstal jako jedináček jen s maminkou, která pro mě sice dělala první poslední, ale otce mi v určitých věcech nahradit nemohla. Právě tohle lehké trauma se promítlo do toho, že jsem vždycky toužil mít více dětí. Takže se rád vracím domů, a baví mě pozorovat, že naše tři děti jsou už v útlém věku taková partička, kumpáni, kteří drží pospolu. Někdy je to samozřejmě záhul, ale zároveň velká radost. Když na vás všichni tři mluví najednou a každý chce sdělit ten svůj nejúžasnější zážitek, a naráz chtějí odpověď, bývá to šílené. Ale takhle jsem si to asi vždycky přál, takže jsem navýsost spokojený.

Vraťme se k herectví. Jak v divadle, tak i ve filmu a televizi vám často dávají role velmi nejednoznačných hrdinů, různých podivných lidí. Jak si to vysvětlujete?
Nejsem typ na prince, toho už asi hrát nebudu... Ale pár normálních prima chlapíků jsem si přece jen zahrál. Takový byl třeba doktor Hroch v RANČI U ZELENÉ SEDMY,kde mě režíroval nedávno zesnulý Mirek Balajka. To mě ohromně bavilo. Ale je pravda, že často jsou mi nabízeny role neběžné. Nevím, zda je to tím, jak vypadám či jak působím, ale důležité je, že mě to baví. Nejsou to totiž postavy jednobarevné. I když jsou to často zlí nebo nějak nešťastní lidé, vždycky se jim snažím dát nějaký normální lidský rozměr.

Takový je třeba váš Vasil ze seriálu Ulice. Záporná figura, které jste dokázal vtisknout jistou sympatičnost, takže ho lidi mají dost rádi.
Vasil byl taková záhada. I když jsme se mu zpočátku ve spolupráci s režiséry pokoušeli dát nějaký rozměr, všechny nás překvapily ty obrovské sympatie. Bylo to nevídané. Když si na něj diváci zvykli, nebylo už třeba špekulovat, a především ženská část populace mu odpustila všechno. Ať udělal cokoli, lidi ho stejně milovali. Přiznám se, že tyhle figurky zas tak moc neprožívám, nerozervává mi to vnitřnosti, ale baví mě nesmírně. Protože s takovou postavou není nikdy nuda.

Dalším rozporuplným hrdinou, který vám získal sympatie, byl ostrý hoch Dan Chládek ze seriálu EXPOZITURA. Taková věc musela být hodně náročná po fyzické stránce. Ale vy jste sportovec od dětství...
Někdy ani dobrá kondička nestačí. Když řeknu, že jdu zítra do práce, někdo prohodí: co je tohle za práci, jen si tak poskakujete na jevišti a pak hrajete. Málokdo z diváků si asi dokáže představit, jak náročná někdy je herecká práce, ať už po fyzické nebo emocionální stránce. Ale s tím se člověk musí vyrovnat, jinak by se zbláznil. Zdá se, že jednodušší je, když má člověk menší roli – ale když musíte být na jevišti pořád, dva měsíce zkoušet čtyři-šest hodin denně včetně sobot, a mezitím večer přešaltovat na jiný text, který zrovna hrajete, udržet stále pozornost, bývá někdy strašně vyčerpávající. A pokud jde o natáčení, to je ještě náročnější. Samozřejmě, když divák vidí výsledek - je to pěkně sestříhané, přidaná muzika, a celé to uběhne za hodinku, může se to zdát snadné. Ale každá taková scéna, ať je to honička, střílečka, nebo jen sezení v přetopené kanceláři se musí natočit 4 x – a někdy i 10 x, aby se dosáhlo požadovaného výsledku. Někdy to hezky plyne, neunavíme se tolik. Ale když je na place třeba 50 komparsistů, několik kamer, je zima a vy máte na sobě jen lehké kalhoty a tričko, a takhle strávíte třeba 10-12 hodinovou směnu a k dispozici je jen jeden vymrzlý stan, kde si dáte kafe, tak je to docela síla. Při natáčení se nám stalo, že několik týdnů natáčely souběžně dva štáby, jejichž práce se překrývala. Takže jsme s Hanou Vagnerovou měli frekvenci od 7 ráno do 5 do večera, a od 8 do 4 ráno jsme nastupovali na druhou směnu. A já si do toho ještě odskakoval natočit pár scén Vasila. V té době jsem si vyšetřil tak 10 hodin týdně na spánek, a do toho jsme měli už prvního syna... Takže, v takové situaci vám nepomůže sebevětší a sebelepší trénink. Chápal jsem, že režiséři po nás chtěli stoprocentní výsledky, a že je štvalo, když jsme byli unavení. Ale diváka tyhle věci nemusí zajímat. Nebylo to samozřejmě vždycky tak hustý, ale občas jsme se do takových situací dostávali.

A stojí to za to?
Stojí. Protože to byl krásný rok nečekaných dobrodružství, nečekaných setkání. S režiséry Ivanem Pokorným a Petrem Kotkem se pracovalo báječně, a bylo by fajn, dočkat se pokračování.

Všimla jsem si, že se tahle vaše sláva odrazila i v divadle. Například v ESKALÁTORU jsou narážky na jistého slavného herce Roberta Jaškówa...
To jsme vymysleli v rámci improvizace, ale já se s tím týpkem neztotožňuju. Když se mě ptají, jestli ho znám, říkám, že ne. Hraju tam spíše takovou karikaturku profláknutého herce, který machruje. Ale já se tak nechovám – myslím, že by vám to mí kolegové potvrdili. Nemám to zapotřebí. Nejsem žádná hvězda, ani mediálně známá tvář. Občas mě někdo pozná v tramvaji, ale davy fanynek kolem mě nešílejí, takže můžu jít bez obav do samoobsluhy.

Jste schopen brát se stejným nadhledem i herectví samotné?
Ano, je to potřeba, jinak by se člověk zbláznil. Nemám rád, když někdo říká, že je potřeba se do role ponořovat po vzoru Stanislavského metody prožívání. Ono to totiž většinou končí tak, že nejde o prožívání, ale prožívání se. A já z hloubi duše nesnáším, když se někdo prožívá a kontroluje zvenčí. Kdysi jako mladý jsem si tím taky prošel, neustále jsem nahlížel, jak působím, ale dnes už nemám proč, protože vím, co umím a co ne. Snažím se hrát tak, aby to bylo uvěřitelné, abych dokázal, že postavy, které hraju, jsou normální lidi. A pokouším se najít na každé postavě něco specifického, nezapadnout do nějaké škatulky. To se týká i těch mých rolí démonů – ďábel v Merlinovi přece nemůže být stejný jako ten v KRAKATITU. Chápu, že v některých profesích sklouzne člověk ke stereotypu, ale v divadle a herectví to tak nesmí být. Rutina v uměleckém světě, to je konec. Vím, že neříkám žádná objevná moudra, ale zdá se mi, že v dnešní zrychlené době k tomu spousta herců sklouzává.

A co je momentálně před vámi?
O roli v KRAKATITU, který připravujeme s Danielem Hrbkem, jsem už mluvil. Další věc, která mě čeká, je zkoušení s naším uměleckým šéfem a režisérem v jedné osobě, Dodo Gombárem.V dubnu začínáme zkoušet hru VLADIMIROVA DĚVKA od Jana Kratochvíla. Premiéra by měla být 1. června 2013. Jinak momentálně natáčím v seriálu VYPRÁVĚJ, kde mi zvětšili mou dvoudenní roli správce horské chaty. V dalším ději sestoupí z hor do nížin, a prožívá různé milostné i pracovní peripetie. Je otázka, zda se nevrátí Vasil z Ulice nebo Dan Chládek z Expozitury – na tom bych moc rád dělal.

11.3.2013 23:03:31 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!