Scéna.cz 

Markýz de Sade

Hostování italského divadla Teatro Stabile di Bologna se stalo minulý měsíc velkou událostí na pražské kulturní scéně. Teatro Stabile di Bologna uvedlo v koprodukci s Theatre de I Union, Limoges ve Stavovském divadle autorské představení rumunského režiséra Silviu Purcarete a anglický dramaturg Dicka McCawa De Sade (a sad story). V rámci projektu Praha Evropské město kultury 2000 se podařilo zrealizovat hostovaní bolognenského představení pouhý měsíc po jeho premiéře na domácí scéně. Praha se tak ještě více stala srdcem Evropy.

Divadelní obec očekávala představení De sade s napětím, které vzbuzovala avizovaná technická náročnost scény. Samotná hlavní postava hry -- markýz de Sade, je osoba opředená mýty, které vznikly díky jeho literárním dílům (120 dní Sodomy, Nová Justina a Juliette). Jaké scénické prostředky použil režisér Silviu Purcarete? V čem spočívá objevnost jeho náhledu na hlavní postavu?
Silviu Puracarete se narodil v Bukurešti, kde studoval Divadelní akademii. V lednu roku 1996 byl pověřen vedením Theatre de l Union v Limousin, zde o rok později zakládá Academii -- centrum výuky pro mladé herce. A cesta k markýzi de Sade? "Byl odsouzen do vězení různými režimy -- monarchistickým, revolučním a bonapartistickým -- de Sade hledá kořeny této nespravedlivosti, která poznamenává celý jeho život, ve svém díle, jež se podobá sopečnému výbuchu.", říká S. Purcarete.
Herci, oblečení do černých civilních kostýmů, za doprovodu tklivé scénické hudby, předčítají své party. Ocitáme se na čtené zkoušce, profesionálně odehrané, nejsme rušeni hledáním hereckého výrazu. 2. prosince 1814, den úmrtí Donatiena-Alphonse-Francois, markýze de Sade. Prolog. Markýz zanechává podivnou závěť. V další části se přesuneme do prostředí bílé scény, symbolizující vězení. Podivné orgiastické exprese jsou rozvíjeny herci v kostýmech, které znázorňují žebráky, antické měšťany, bonapartisty a karnevalové klauny. Hra se rytmicky odvíjí od náročných filosofických pasáží až k postupnému vyústění v hereckou akci. Symboly postavené na textu, hudbě, choreografii a scéně vyžadují soustředěné dešifrování nebo fantasijní uvolněnost. Pocity strachu a děsu střídá napětí, překvapení i uklidnění. Celému představení dominuje hnus, vulgárnost, excentričnost, ale i snaha hledat podstatu a hloubku markýze de Sade. Jeho postava je oplzlá, zničující a odporná.
Markýz umírá a z horní části scény se sype písek a vylézají kostlivci. Velmi nápaditý a šokující je obraz, kdy herci stírají ze stěn křídovou běl a odhalí protikladné malby: obličej se zmučeným výrazem ve tváři na straně jedné, a proti tomu pokornou, možná litující nebo smířenou rodinu.
Postavy se dostávají do kolektivního deliria. Nastávají hrátky opěvování obrovského pyje. Sexuální obrazy se postupně přesouvají do dalšího děje. Postavy se nacházejí ve vodách řeky Cocito. Herci další část odehrávají v bazénu na předscéně. Nastává další z morbidních okamžiků -- realisticky si podřežou žíly a ke slovu se dostává agónie.
Při závěrečné scéně, kde se koná hostina, na níž postavy pojídají markýzovo tělo, Magdeleine vypráví sen o něžném nanebevzetí její duše. Tento obraz pravděpodobně nesměřuje k opěvování kanibalismu. Symbolicky může vyjadřovat dvě ideje: varování před lidským hyenismem, který se nezastaví před ničím, a nebo snahu o postihnutí pojídání markýzova literárního díla. Sadeho knihy jsou v obrovském tlaku filosofických úvah a morbidních scén.
Pokusili jsme se nastínit některé jevištní a herecké prvky, které použil režisér Purcaretu při ztvárnění této surrealistické koláže, inspirované markýzem de Sade. Není jasné v čem spočívá velká technická náročnost scény. Výkony herců jsou až děsivě přesvědčivé a nenechají diváka v klidu. Soubor se skládá z italských, rumunských a francouzských herců. Režisér zvolil velmi provokativní postupy pro vyjádření myšlenek a náročných obrazů.