Scéna.cz 

Marek Cisovský: Před tátou jsem se vždycky hrozně styděl

V pátek 13. dubna 2012 oslavil své čtyřicátiny herec Komorní scény Aréna, Marek Cisovský. Soubor uvedl v Praze v rámci přehlídky České divadlo v neděli 15. dubna 2012 inscenaci S NADĚJÍ, I BEZ NÍ, v které si také Marek Cisovský zahrál. Marek působí v Aréně od jejího prvopočátku, od roku 1991, kdy jako syn zakladatele tohoto divadla, Pavla Cisovského, byl svým otcem osloven na spolupráci s tehdy nově se formující scénou a zůstal jí věrný 21 let.
Za všechny ty roky odehrál desítky rolí, v současnosti jej můžete vidět např. jako Kabea v Bleše, Lojzu Bujoka v Brenpartiji, Laerta v Hamletovi nebo třeba v roli Prvního v inscenaci S nadějí, i bez ní.

Když jsem se loni v prosinci ptala tehdy také čtyřicátníka Reného Šmotka, na kolik se cítí, tak odpověděl, že na osmdesát, ale vypadal, že to nemyslí úplně vážně. Řešíš ty přibývající léta a to, že za pár let už třeba nebudeš tím krásným mladým mužem… ;-)
Já to neřeším. Někdy se cítím na deset let, někdy na těch osmdesát. Ale je fakt, že tělo už nefunguje tak, jako kdysi, pořád mě něco bolí… Ale krásným mladým mužem budu vždycky, protože mám mladou duši (smích).

Máš mladou duši, doma mladou ženu, dvě malé děti, v divadle jdeš z jedné herecké příležitosti do druhé – už tě napadlo, že to tak nemusí být napořád? Přemýšlíš o stáří?
To mě napadá denodenně. Často takhle z večera mě přepadají depresivní nálady, kdy přemýšlím, co bude dál, jestli nám nezavřou divadlo, jestli mě z něj nevyhodí, jestli mi to třeba nepřestane jít... Přemýšlím, co budu dělat pak, jak uživím rodinu… Mívám večer takové myšlenky. Ale protože je pro mě rodina na prvním místě, tak si myslím, že bych byl schopen dělat kdekoliv cokoliv, jen abych ji zajistil. I když by mi divadlo chybělo. Moc. A o stáří přemýšlím okrajově, protože tak daleko ještě nejsem. Ale doufám, že si budu užívat, protože mě zajistí děti (smích) a já budu bydlet v malé chaloupce někde v horách, kde bude klid a zahrádka.

V Aréně jsi dvacet let – nejsi už z Arény unavený? Nechtělo by to změnu?
Nejsem, protože ta změna nastala s příchodem nového uměleckého šéfa Ivana Krejčího, kdy se změnila celá koncepce Arény. A my tím, že jsme šli do nového, tak jsme šli znova do velké změny, do nejistoty, co bude.

Jak jsi tehdy tuto změnu vnímal?
Já se toho nového bál, bál jsem se, že se se mnou nový šéf třeba rozloučí. V té době jsem ještě pil a tak jsem začal pít o to intenzivněji. A když jsem pít přestal a promítl si vše, co jsem vyváděl, tak jsem si říkal, že to bylo fakt šílené, a že jsem tehdy nevědomky dělal vše proto, aby mě Ivan opravdu vyhodil. Jako bych se najednou probudil a svět jsem viděl úplně jinak.

Jak se ti podařilo s alkoholem přestat?
12. prosince 2005 jsem vypil svou poslední plaskačku vodky a odvezli mě do špitálu se zánětem slinivky břišní. Tam jsem si deset dní poležel a přestal jsem pít. Lékaři mi sice moc nevěřili, že bych to vydržel, ale já se opravdu od toho data už skoro sedm let nenapil. Později jsem se dozvěděl, že lékaři první dny nevěděli, zda umřu nebo ne, byl jsem v ohrožení života. Já to celé beru jako zásah vyšší moci, která mi jasně řekla: a konec! Tehdy byl prosinec a já si pamatuju, že když mě propustili, tak za tři dny jsem doma udělal tolik věcí, které jsem neudělal za dva roky. Chlast mě přestal ovládat a brzdit, začal jsem být aktivní a i v divadle se mi vše nějak otevřelo, začal jsem vnímat. Protože v chlastu člověk nevnímá, myslí si, jaký není na jevišti borec a jak mu to skvěle nejde. Jenže opak je pravdou.

Na počátku každé závislosti je nějaký důvod, proč s tím lidé začnou. Co to bylo u tebe?
Já nevím. Nejdřív to chutnalo a u pití byla zábava, potom mi to pomáhalo cítit se sebevědoměji, protože já jsem jinak těžký introvert, pak přišly osobní problémy spojené s rozvodem a postupně se to stupňovalo, až do přešlo do fáze, že jsem se stal fyzicky závislým alkoholikem. Já jsem si uvědomoval, že jím jsem, ale pokud by nepřišla facka v podobě té nemoci, tak nevím, jak by to se mnou dopadlo. Zřejmě bych se upil. A divím se Terezce, mé ženě, že to se mnou všechno vydržela. Ona tušila, že je to mé pití přes míru, ale podržela mě, podpořila. Každá jiná by mě odkopla.

A jak dnes řešíš stresy, deprese, když do hospody s kamarády už asi nezajdeš?
Do hospody opravdu nechodím, není důvod. No, schytají to žena a děti (smích).

…a kocour Janusz…
…a kocour Janusz, který má skutečně jméno po Januszi Klimszovi, který ví, že jsme kocourovi to jméno dali proto, abychom mu mohli beztrestně nadávat až s ním budeme zkoušet (smích).

Tebe mám s Arénou tak silně spjatého, že ani nevím, zda jsi někdy hostoval někde jinde?
V roce 1991 jsem dělal v Aréně,tedy tenkrát to ještě bylo Divadlo hudby, první představení, byl to Kafkův Proces. Ve stejném roce jsem nastoupil na ostravskou konzervatoř do druhého ročníku a v roce 1992 jsem hostoval v Divadle loutek, kde mě chtěli vzít do angažmá. Ale zároveň mi Michael Tarant nabídl místo na stipendium v tehdejším Státním (dnes Národním moravskoslezském) divadle. Tam jsem byl dvě sezóny, dokud nenastoupil Juraj Deák, který se se mnou zase rozloučil. Tehdy jsem byl na něj hrozně naštvaný, ale vím, že měl pravdu.

To musela být pro konzervatoristu dobrá škola...
To už jsem na konzervatoři nebyl, protože hrát ve třech divadlech a zároveň chodit do školy jsem prostě nezvládal. Ale to Státní divadlo, to byla skvělá škola, byl jsem jako u vytržení z herců jako Milan Šulc, Jan Filip, Stanislav Šárský, Honza Fišar, Tomáš Jirman, David Viktora... A já tam mezi nimi, přikrčený v kuřárně, velké oči…nádhera to byla. A velká škola, která mě mnohé naučila a taky mi dala pokoru k divadlu.

Proč jsi tedy šel nastálo právě do Arény?
To bylo právě v době, kdy mě vyhodili ze Státního. Mohl jsem jít do Loutek, ale táta mi nabídl Arénu. Ovšem s tím, že budu dělat všechno, technika, osvětlovače, cokoliv bude potřeba. Vím, že mi říkali: nechoď tam, to je nesmysl, Aréna za chvilku zanikne, ale já to risknul. Ale nebýt tam ta osoba mého táty, tak bych do toho asi nešel, to je fakt. Možná sehrálo svou roli i to, že jsem věděl, že to byl jeho dlouholetý sen, mít divadlo.

Tvůj otec se dlouhá léta pohyboval na amatérské divadelní scéně. Ty jsi také někde amatérsky hrál?
Ne, vůbec. A když v těch patnácti jsem se rozhodoval, co dál, tak myslím, že mě táta schválně nasměroval na to vítkovické učiliště, protože on věděl, že tam existuje obrovské kulturní volnočasové zázemí. Na tom učilišti totiž fungovala řada kroužků jako dechová, bigbítová a folková kapela, taneční kroužek, pěvecký sbor a také amatérský divadelní soubor. A jednoho dne za mnou přišel nějaký pán a zeptal se mě, jestli bych nechtěl recitovat – já nechápal, kde na mě přišel. Pak jsem zjistil, že se zná s mým tátou… (smích)

Jaké to bylo celá ta léta hrát v Aréně pod „velením“ vlastního otce? Nebylo to svazující?
Já jsem měl před ním vždycky trému. Strašnou. Ono už to začalo, když jsem kdysi recitoval a potřeboval si připravit básničky na soutěže. Když jsem ho požádal o pomoc, tak už jsem toho litoval (smích), protože jsem se před ním hrozně styděl.

Měl jsi tedy raději s ním na jevišti partneřit? Nebo to bylo stejně „traumatizující“ jako jeho režírování?
Bylo to snesitelnější (smích), nicméně pořád tam byla jakási stydlivost a myslím, že byla oboustranná. Ale teď už je to v klidu, dnes mu dám i připomínku (smích). A jasně, že si v šatně říkám – jéžiš, on zas dělá tohle a tohle. Ale to je také důvod, proč moc nechodím do zdejších divadel. Tím, že ty lidi znám, tak je hrozně těžké se na ně dívat v nějaké roli.

A nebyl na tebe přísnější než na ostatní, jak to tak někdy bývá? Aby si někdo nemyslel, že když jsi jeho syn, tak že máš třeba nějaké úlevy…
Myslím, že on měl vždy stejný metr na všechny. On je natolik spravedlivý, že ke všem přistupuje stejně. Ale tyhle řeči, samozřejmě, asi probíhaly, nicméně já je nevnímal. Já jsem si totiž naivně myslel, že v divadle je všechno krásné a všichni se mají rádi (smích). A dnes, když nějaké řeči slyším, nejen o sobě, ale i o jiných, tak mě to, samozřejmě, nejprve naštve, ale časem to vyprchá a všechny ty kecy, drby a blbosti se snažím brát z nadhledu. Mávnu nad tím rukou a vím, že nemá smysl se tím zabývat.

V Aréně vypomáhá coby uvaděč i tvůj syn z prvního manželství, Ondřej. Ten chce sice studovat medicínu, nicméně, dovedeš si představit, že by své rozhodnutí změnil, šel na konzervatoř a pak hrál s tebou na jednom jevišti? A situace by se opakovala?
Jéžiš, to bych asi nechtěl (smích). Bylo by to asi hodně zvláštní. A nic bych s tím nenadělal. Ale on je pevně přesvědčen, že chce být lékařem, tak doufám, že mu to vydrží.

Divadlo ovlinilo životy i tvých dalších dětí, dcer Máši a Niny, které máš se svou druhou ženou a zároveň kolegyní v divadle, Terezou. Proč jste jim dali zrovna tato jména? Mají souvislost s A. P. Čechovem?
Mají. Mášu jsme vybrali, protože jsme ji zplodili během zkoušení Racka, kde Terezka hrála roli Máši. A Nina proto, že jsme hledali jméno, které k té k Máše bude ladit. A z Racka je také.

Se svou ženou Terezou hraješ nejen v Aréně, ale také v kapele Mamalör. Když si název přečtu foneticky, tak je to jasné – má malér. Nicméně ta kapela se původně jmenovala Nima maler. Tak jak tedy – má průšvih nebo ne?
Zatím nemá malér. Ale Mamlör neznamená to, co jsi si myslela. A to, co to doopravdy znamená, to je takové naše kapelní tajemství.

Mamlör hraje židovský klezmer, což u nás není až tak obvyklý žánr. Proč zrovna tento styl – nějaké dědictví předků?
Já vůbec nevím proč zrovna klezmer, protože my s Terezou jsme do kapely přišli až později. Nicméně je to lidová muzika evropských Židů, rytmická, taneční, pro různé oslavy. My ale nemáme typické klezmerské nástrojové obsazení, takže si to děláme trochu po svém. Ale jak to správně hrát neví nikdo, protože lidová písnička se může hrát jakkoliv. Proto máme své aranže a také své české texty. Což není obvyklé, jelikož klezmerské skladby jsou většinou jen instrumentálky. Hrajeme písničky pro radost, protože sami máme tu kapelu pro radost, nemáme žádné ambice.

Kde vás případní zájemci mohou vidět? Koncertujete pravidělně nebo jsou to jen výjimečné příležitosti?
Vzhledem k tomu, že hudební kluby už moc nejsou, tak je to příležitostně, nejčastěji asi v Hudebním bazaru nebo hostujeme mimo Ostravu. Nicméně nejbližší vystoupení bude 9. června v Cooltouru na Černé louce v Ostravě.

Další vaší společnou „rodinnou“ činností je kroket – hra, jejíž pravidla jsou běžným lidem neznámá, mnozí si možná ani nedokáží uvědomit, oč jde, někomu se to plete s kriketem… Jak jste se s Terezou potkali právě s tímto nemasovým sportem?
Ano, v republice je nás asi čtyřicet organizovaných hráčů. Je to britský sport, který ukradli Francouzům. Kriket hra s pálkou a míčkem, zatímco kroket je hra s holí a brankama, a v podstatě jde kombinaci šachů s kulečníkem. Je potřeba mít nejen úderovou techniku, ale také logické myšlení a schopnost přemýšlet několik tahů dopředu. Kroket k nám „dovezl“ Jaroslav Struhala z Artfora a s partičkou začali hrát v Komenského sadech a založili první kroketový klub u nás s honosným názvem First National Croquet Club (smích). Tehdy taky dovezli z Velké Británie jednu originální branku a podle ní nějaký kamarád odlil ty další. Branka totiž musí mít nejen přesné rozměry, ale i svou tvrdost, aby dokázala pohltit energii koule a ta se od ní neodrážela. Jinak cílem hry je, zjednodušeně řečeno, projít všechny branky a dotknout se cílového kolíku dříve než soupeř. Kroketů je několik druhů, které se od sebe dost liší – zahradní je spíš pro zábavu, asociační kroket má svá přesná pravidla, cross country kroket lze hrát při procházkách volnou přírodou… Kroket je nenáročná hra, u které si i odpočineš, protože pokud je soupeř dobrý, tak máš i půl hodinky čas na to dát si třeba kafe a pokecat s lidmi kolem (smích).

Kroket, klezmer, to jsou spíš věci spojené více s minulostí, nejde o hypermoderní výkřiky. Jsi milovník starých časů nebo tě baví i moderní technologie?
Ne že bych byl milovník starých časů, i když staré věci mám rád. Ale spíš tíhnu k tomu modernímu, baví mě moderní technologie a jak přicházejí nové a nové přístroje, tak bych, samozřejmě, všechny chtěl mít (smích). Ale vím, že by to bylo jen na chvíli, na pohrání, takže se zase vždycky uklidním.

Když se ještě vrátíme zpět k divadlu – kdysi jsem vnímala, že jsi jako herec býval nejistý, nervozní. Nyní je vše úplně jinak, na jeviště vstupuješ jako sebevědomá herecká osobnost, tvé herectví nabylo nových, bohatších odstínů, pro mě je to zkráta jiný Marek Cisovský než před lety. Ta změna nastala jen díky tomu, že jsi přestal pít nebo je v tom ještě něco jiného?
Myslím, že hlavně ten chlast, protože ten člověku ubírá po všech stránkách. S koncem pití jsem začal více vnímat režiséry, začal jsem více o rolích přemýšlet. Ale taky si myslím, že je to vedením. Před tím jsem hrál jiný typ postav, než teď – hrál jsem kladné hrdiny, romantické rozervance, což je největší hnus (smích) a najednou mi Ivan dal úplně jiné příležitosti.

Nelituješ těch let s alkoholem, nebereš je jako promarněný čas?
Asi to tak mělo být. Lituji pouze toho, že jsem v chlastu ublížil některým lidem.

Působíš spokojeným dojmem a přestože dovršení čtyřicítky je jistým životním milníkem, pořád to ještě nic neznamená, pořád jsi mladý chlap. Jak vidíš svůj život v horizontu příštích let? Máš nějaký sen či plán? Co budeš dělat dál? Nebo nechceš věci nijak dramaticky měnit a jen užívat toho, co je?
Mám sen, který nebudu prozrazovat. A jinak jsem spíše spokojený se svým životem. Profesně jsem si nastavil laťku, pod kterou bych se nechtěl dostat a chce se mi se s každou novou inscenací se zlepšovat a jít dál. A dobře vychovat děti.

Ptám se na závěr skoro všech na stejnou otázku – čím je pro tebe Aréna?
To po mě nechtěj, protože nevím, jak bych odpověděl. Protože pokud odpovím pravdivě, tak budu patetický a to bych nechtěl.

Klidně buď!
To bych musel říct, že Aréna je můj život – a to zní fakt hrozně (smích).

(Ptala se Alice Taussiková, převzato s materiálů divadla Komorní scéna Aréna)