Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Lucie Juřičková: Snažím se nezakonzervovat..

autor: archiv divadla

Herečka vinohradského divadla Lucie Juřičková příští sezónu oslaví už dvacet let na této scéně. Herečka charakteristická svým kultivovaným „sexy“ hlasem se proslavila také v dabingu (především jako české alter ego hlavní hrdinky seriálu Sex ve městě), a v poslední době získává popularitu jako ředitelka Božena Puklická v seriálu Ulice. My jsme si ovšem povídaly o rolích divadelních. Lucie pochází z umělecké rodiny, takže volba stát se herečkou byla jasná…

Vy jste typ herečky, která je v civilu dosti nenápadná, nevadí vám to?
Naopak, mně vyhovuje, že odejdu z divadla, zavřu dveře, a nikdo si mě na ulici nevšimne. Já se do civilu nelíčím, takže když mě pak nalíčí v televizi, je to velká proměna. Vypadám jako „paní“. Nemaluju se záměrně, tzv. si šetřím ksicht. Hrozně ráda využívám času, kdy na sebe nemusím ani čárnout…

Tahle nenápadná žena ale na jevišti doslova rozkvete. V posledních letech se vám nakumulovalo několik typově velmi odlišných rolí, ve kterých jste měla šanci vyzkoušet různé herecké polohy - Maureen z Krásky z Leenane, Anna-Marie v Transitu, královna Alžběta v Marii Stuartovně. Která role vám je blízká?
Mně se strašně dobře hrála Kráska z Leenane. Měla jsem ráda představení i zkoušení. Po dlouhé době to byla strašně intenzivní herecká práce. Režisér Petr Svojtka byl bezvadný. Jana Hlaváčová říkala, že po dvaceti letech zase zažila konkrétní, přesnou hereckou práci, což je velká poklona, když to řekne taková herečka o mladém režisérovi. Bylo to přesné, ale přitom se v tom mohl člověk po jevišti velmi svobodně pohybovat. To mě hrozně bavilo. Ale musím říci, že mě baví většina rolí, které hraju, najdu si tam něco svého, a jen málokdy se stane, že si s rolí neporozumím.

Mně osobně se líbila Albertina, kterou hrajete ve zkušebně. Vy sama ztvárňujete Albertinu ve věku padesáti let, a musím říci, že právě tahle její podoba mi osobně velmi sedla, protože právě v tomhle věku jsem se začala cítit „osvobozená“ stejně jako vaše hrdinka.
On to přesně říká Edward Albee ve hře Tři velké ženy, která je tomuto textu podobná. Padesátiletá hrdinka tam říká, že nejlíp se cítí právě tomhle věku, kdy už není úplně pitomá, ale ještě neví úplně všechno, tím pádem může mít nadhled…

Měla jste v poslední době možnost pracovat s nejmladší generací režisérů – se Štěpánem Páclem v Tranzitu a Tartuffovi či s Danem Špinarem v Marii Stuartovně. Občas to je docela „divočina“. Jak se vám s nimi pracuje?
Rozumím si s nimi, a hodně mě to baví. Líbí se mi, že jejich pohled je trošku jiný než můj. Snažím se nezakonzervovat, být otevřená, protože divadlo je živá záležitost, je to reflexe „teď “. Jakmile někdo získá dojem, že už všechno ví a umí, tak se ocitne na scestí. Všechno se vyvíjí, jde dopředu, je v pohybu, takže logicky i divadlo musí být v pohybu, aby zůstalo divadlem, aby bylo zrcadlem. Jinak je to muzeum, a to mě nezajímá.

Zajímá mě vaše role královny Alžběty v Marii Stuartovně. Pro mnohé je tato představa královny docela šokující. Jak jste reagovala vy, když jste se dozvěděla o Špinarově koncepci?
Mně se celá ta koncepce líbila. Vůbec mi nevadí, že na sobě nemám krásné šaty, protože v dobových kostýmech by se to nedalo interpretovat takovým způsobem, rozhodně ne s takovou razancí. A já mám razantní divadlo ráda. Pokládám za samozřejmé, že třicetiletý režisér bude mít razantní představu a výklad, má na to věk. A je to dobře, když to uplatňuje ve věku, který k tomu přísluší. V padesáti už by bylo pozdě. Takže jsem neměla problém, že nebudu hezká královna, která sedí v klidu na trůnu a nonšalantně cosi řeší. Alžběta vlastně v této koncepci stojí proti Stuartovně, která symbolicky představuje upadající starou dobu, jež je nahrazována novou, rychlejší, modernější, rovnějšími čarami črtanou. Je to hrozně energeticky náročné, jsem po tom unavená. Ale baví mě to víc, než kdybychom to hráli tak, jak možná od nás publikum očekává.

Všechny ty role se vlastně točí kolem postavení ženy v mužském světě a otázkou, jak se s takovou pozicí vyrovnat. Dnes se doba přece jen dost změnila. Jak pohlížíte na feminismus, které u nás stále ještě znamená téměř neslušné slovo?
Já nemám vůbec žádný problém s tím, že jsem žena, ani s tím, že žiju mezi muži. Je to přirozené jako v přírodě. Myslím, že máme kliku, pokud žijeme v Evropě, kde to je víceméně v pořádku (určitě bych ale nechtěla být islámskou ženou, která žije ve fundamentalistickém státě…) Nepotřebuju nic pojmenovávat ani pro sebe, ani pro své okolí. Ale pokud se týče vztahů mezi muži a ženami, myslím, že muži jsou teď na tom mnohem hůře. Vývojem civilizace, tím, že obživu i materiální věci dnes stejně dobře může obstarat jak muž, tak i žena, ztrácejí 60% ze svého mužství. Tím, že se i do vedoucích funkcí dostávají i ženy, v podvědomí musí pociťovat jakési ohrožení své pozice. Když se nad tím zamyslím, tak bych byla vlastně strašně ráda, kdyby můj život bylo možno vrhnout do společnosti, kde ještě fungovaly archetypální vzory. Protože to bylo úplně nejzdravější. V takovém případě není co řešit, nikdo není víc a nikdo míň, každý dělá to, co je v jeho schopnostech, co mu bylo geneticky dáno. A když se to složí dohromady, je to kruh, který je nutný - vytváří civilizaci, kulturu i náboženství.

Vy jste ale velmi dlouho stála mimo tento tradiční model… Mám na mysli to, že s vaším partnerem Martinem Zahálkou jste se vzali až po mnoha letech soužití…
Já jsem to dlouho cítila tak, že nepotřebuju na vztah žádný štempl. Ale pak jsem si uvědomila, že je to třeba. Že jsou rituály ve vztazích, mezi muži a ženami, od nichž by se nemělo odstupovat. Nemyslím slib před nějakým maníkem na národním výboru, který tam je jedno volební období, ale stvrdit vztah před vyšší mocí. Proto jsme se brali v kostele. A najednou to pro mě bylo nejen důležité, ale navíc krásné – i po těch letech.

Jak funguje takové herecké manželství? Bavíte se doma o rolích, hodnotíte si vzájemně?
Přiznám se, že já hodnotím Martina velmi nerada, protože vím, že nejsem a nemůžu být objektivní. Buď se mi líbí moc nebo se mi nelíbí vůbec. Když spolu sdílíte těch 24 hodin denně, nejste objektivní, stejně jako vůči dětem. Ale když zkoušíme, občas se o tom doma bavíme. Ale spíš si sama, když všichni spí, mumlám něco do digestoře…

Vy spolu docela dost hrajete, že…
V poslední době ano. V Krásce jsme spolu poprvé hráli asi po 13-14 letech. Dlouho nás těšilo, že jsme byli v komediích proti sobě, což bylo dobré pro chod rodiny. Teď, když hrajeme spolu, je to krajně nepraktické.

Divadelní práce má svá specifika v tom, že se např. při intenzivním zkoušení občas prolíná i do života. Jak to máte vy? Dokážete svůj osobní život vždy oddělit do života postav?
Teď už se mi to do života neprolíná, protože mám dvě děti, a už na to nemám čas… Ale dříve to tak bylo. Hodně jsme to v sobě nosila, přistihla jsem se třeba při představení, že nemyslím na to, co hraju teď, ale co jsem zkoušela dopoledne. Z praktických důvodů jsem se ale už naučila nepřetahovat to do civilu. Už umím přehazovat výhybku, vyjít z toho kruhu, nechat ho na místě, než se do něj zase vrátím.

Momentálně máte před premiérou komedie Apartmá v hotelu Plaza. To je typ situační komedie, která je divácky velmi vděčná – ale zároveň si myslím, že pro herce není snadný…
Je to těžké. I když hraju jen v jedné aktovce, člověk se na to musí hodně soustředit. Nabízí to hrát ty gagy, ty vtipy, ale to není třeba. Stačí, když se soustředíte na verbální stránku, a můžete po tom docela v pohodě surfovat, všechny ty špičky, gagy se vám objeví samy. Přitom, když jsem si text poprvé přečetla, vlastně se mi do toho ani nechtělo. Nevěděla, co je to za paní. Z textu mi vůbec nevyplynulo, jak to hrát. Ale je to jako poslouchat hudbu, nechat se textem unést, a pokud nemáte hudební „hluch“, tak vás to donese tam, kam má.

Existuje ještě nějaký žánr, který byste si ráda vyzkoušela?
Víte, co by mě strašně bavilo? Dělat nějaké pohybové divadlo. Protože mě pohyb strašně baví, líbí se mi, obdivuju tanečníky a lidi, kteří se tím zabývají. A myslím si, že pohybem v souladu s hudbou se dá vyjádřit úplně všechno. Kdyby mě někdo jako cvalíka obsadil do něčeho takového, ráda bych si vyzkoušela, jestli na to vůbec mám. Pak by mě taky zajímalo improvizační divadlo. Je mi naprosto jasné, že v našem divadle se mi to asi nestane. To je jasně orámované divadlo měšťanského typu, je velké a musí se naplnit. Často jsme napadáni, že je naše dramaturgie nepružná, neprogresivní, málo provokuje, zkrátka spoléhá na jistotu. Ale my nemůžeme hrát divadlo typu Komedie nebo Dejvic. Léta jsem taky myslela, že by to šlo, ale teď začínám chápat, že je to velký barák a že se tu musí dělat velké klasické divadlo. Diváci to od nás očekávají, a když to 4-5 x nedostanou, tak se namíchnou a půjdou jinam.

Máte dva syny – bude mít herecký rod pokračování?
Starší syn Martin je ve druhém ročníku na hudebně dramatickém oddělení konzervatoře. K herectví má tedy nakročeno, ale zajímá ho také režie, takže to možná zkusí na DAMU na režii. Kromě toho ho začala zajímat muzika, i když to tak zprvu nevypadalo. Ačkoliv v tom vyrostl, dost se tomu vzpouzel. Až ve čtrnácti nastal zlom. Začal hrát jako autodidakt na různé nástroje - klavír, kytara, flétna, mandolína, ukulele. Má tu výhodu, že se nestydí. I když není dokonalý, klidně jde s někým jamovat, nemá zábrany. To mu závidím, protože já mám zábrany pořád a hodně. Ale je myslím dobře, že dnešní mladí jsou sebevědomější než jsme byli my. Je to tak v pořádku, jsou svobodnější.

21.11.2011 00:11:41 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!