Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Tatiana Medvecká o Arkadině a Čechovovi

Tatiana Medvecká coby Arkadina v inscenaci Racek

autor: archiv divadla

V nové inscenaci RACKA v Národním divadle se v roli Arkadiny představila Tatiana Medvecká. Ještě před premiérou jsme si povídaly nejen o této roli, ale také o jejím vztahu k Čechovovi.

Někdy zaznívá otázka, jestli Čechov není tak trochu pasé, jestli by se radě¨ji neměly hledat k vyjádření dnešních pocitů současné hry...
Mně vůbec nepřišlo, že by tahle hra mohla být brána jako stará. Naopak, mně připadá, jako by byla napsána dneska. Když na konci hry stojím nahoře nad jevištěm a poslouchám závěrečný monolog Niny, mám pocit, že je v něm úplná esence hereckého údělu. Takhle pojmenovaný pocit herečky v tom, co to herectví je, co si myslela a co zjistila, mně přijde geniální. Neznám jinou hru, kde by to bylo tak přesně a drsně pojmenované. A mé téma stárnoucí herečky - není kolem nás spousta takových? Jak se člověk stárnutí brání, jak si to nechce připustit, to jsou strašně silný témata, stejně jako vztah matka - syn, který z jejího pohledu není dostatečně úspěšný. A těch aktuálních témat je tam samozřejmě daleko více.

Nelze si nevšimnout, že jste změnila image, nový účes, nová barva vlasů. Je to součást role?
Musím říci, že to je pozůstatek mého divadelního působení. Zatímco v první části používám paruku, v druhé mám své vlastní vlasy. To pro mě znamená, že chodím do divadla o hodinu dřív, aby mi je holky stihly natočit.

Arkadina je krásná role, ale přesto se zeptám - není vám líto, že vám utekly postavy jako Máša nebo Nina?
To je mi líto. Nina Zarečná, to byla jediná role, po které jsem toužila. Takže, když to vidím Magdu (Borovou) hrát, tak je mi bolno. že ten život je pryč, a já hraju úplně jinou postavu, na kterou by mě nikdy ani nenapadlo myslet. Protože jsem se tak dosud necítila.

Moje první vzpomínka na Racka je spojena s Libuškou Šafránkovou v Činoherním klubu.
Tu jsem taky milovala. Stejně tak celou éru Divadla za branou, viděla jsem skoro všechny inscenace. A milovala jsem Marii Tomášovou. Když hrála Hodinu lásky, to byl pro mě takový zážitek, já jsem přímo štkala štěstím, jak to dovedla zahrát.

Setkala jste se během své kariéry s mnoha krásnými rolemi světové klasiky, ale na Čechova jste moc štěstí neměla...
Je pravda, že se moje čechovovské role dají spočítat na prstech. V ND jsem dělala Duňašu ve Višňovém sadu a pak jsem dvakrát zaskakovala Charlottu, jednou ve Vajdičkově inscenaci, a poté v Rajmontově. K velké roli jsme se vlastně dostala až v Divadle Na zábradlí – Vojnická v Platonovovi. Jsem za ni vděčná,děkuji pánu bohu, ale zároveň je ve mně vždycky malá dušička. Je to pro mě na úrovni Hamleta, obrovský úkol.

Jak vidíte Arkadinu? Akcentujete její bezohlednost vůči synovi?
To bych nerada, i když je pravda, že se k synovi chová dosti drsně. Přitom ale musíme brát v úvahu, že herectví v sobě nese sebestřednost. Člověk se soustředí sám na sebe, a ty ostatní nevnímá. Čechov byl v tomhle geniální, jak to dokázal napsat, když ústy Trepleva říká: Jistě , moje matka je bezesporu talentovaná,ale zkus před ní pochválit jinou herečku...Herecký svět je jiný, máme pocit, že je tím jediným, nejdůležitějším světem. A tak se může stát i reálně uvažujícímu a soudnému člověku, že se chová nevědomky sebestředně, protože ho to úplně pohlcuje. Ale myslím si, že Arkadina někde vzadu, v koutku duše ví, že se tomu synovi nevěnovala tak, jak by se měla věnovat, že v ní neměl tu lásku a oporu. Chtěla bych ale, aby byla divákům pochopitelná jako ženská, která kdysi byla slavná, a teď najednou cítí, že jí už ujely všechny vlaky a že spoustu věcí prošvihla. Ale rozhodně bych nechtěla, aby vyzněla jen záporně.

A jak je to s jejím vztahem k Trigorinovi?
Neřeknu více než, že bych chtěla, aby věta „Jsi poslední kapitola mého života“ zazněla pravdivě.

27.6.2011 17:06:23 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!