Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Kamil Halbich: Střídání mi naprosto vyhovuje

autor: archiv divadla

Až neočekávaný ohlas u diváků má u diváků komedie KDO JE TADY ŘEDITEL, která se na scéně Švandova divadla hrála už 100x! Zásluhu na tom má bezpochyby i Kamil Halbich v postavě Ravna, šéf IT firmy, který už deset let před svými zaměstnanci úspěšně tají svou identitu a vydává se za jednoho z nich. Úplně odjinud je Halbichův Artuš v MERLINOVI Tankreda Dorsta. A nejnověji můžete Kamila vidět v GOTTLANDU, v tak různých rolích jako je Hitler, neúspěšný baťaman Turek, Magor Jirous či anonymní herec, který stál modelem pro sochu Stalina.

V souboru Švandova divadla jste od počátku. Jak to vypadá, angažmá příliš nestřídáte. Znamená to, že jste konzervativní?
Jsem, ale to neznamená, že si občas rád neodskočím zkusit si nějaký úlet, nějakou provokaci. Myslím, že to k uměleckému životu patří. Ale jsem asi ze staré školy, zvyklý kopat za jeden mančaft. Nedovedu si představit, že bych byl tak roztříštěný mezi několik scén. Takže je fakt, že i když jsem třeba hostoval v divadle Bez zábradlí či v Řeznické, vždycky jsem měl stálou scénu, a nechtěl jsem to natrvalo měnit.

Jste jako dělaný pro klasický repertoár, a množství třeba shakespearovských či moliérovských rolí je úctyhodný. Na druhou stranu se mi ale zdá., že si s chutí zahraje i postavy zcela současné. Co vám víc sedí?
Pro mě to absolutně souvisí s nutností občasné změny. Rozhodně bych nechtěl hrát jen jeden typ rolí, vyhovuje mi střídání. Klasiku mám rád, například Tartuffa jsem vyloženě miloval, byl pro mě jednou ze zásadních rolí, na druhé straně je vyloženě lahůdka si odskočit na nějakého McDonagha, jako byl Poručík z Inishmoru. Podobně jsem to měl v Libni, kde byl repertoár méně odvážný než ve Švanďáku, ale i tady jsem vedle Hamleta nebo knížete Myškina hrál třeba Lennyho v Pinterově Návratu domů. To střídání mi naprosto vyhovuje.

Narodil jste se v Liberci, a jak jsem se dočetla, svou vůbec první roli jste sehrál v Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho. Jak k tomu došlo?
Bylo to v osmdesátých letech. Tehdy byl posledním rokem v angažmá v Liberci Ivan Řezáč. Já jsem se přes kamaráda Vítka Prýmka dozvěděl, že má amatérský soubor a chtěl jsem se tam nějakým způsobem dostat. Tak jsem se chodil dívat na zkoušky Podivného odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Měli to sice už obsazené, ale stalo se, že kamarád z nějakých důvodů neměl čas chodit na zkoušky. A tak mi Řezáč jednou řekl, že to budu hrát já. Pověsil mi na krk boxerky, dal mi rádiovku a hrál jsem roli Václava Václava. Šlo to absolutně proti typu, ale já tehdy neměl porovnání, byl jsem nepopsaný list papíru. Na amatérské poměry se ta inscenace hrozně povedla, byli jsme s tím na Jiráskově Hronově a hráli jsme to i v Řeznické. A já díky k tomu k divadlu absolutně přičichnul. Byl to pro mě zásadní moment. Sice jsem už předtím chtěl jít na DAMU, ale neměl jsem žádné zkušenosti. A tahle náhoda mi vyšla vstříc.

Jak vzpomínáte na DAMU?
Já jsem se pro herectví rozhodl strašně brzo, DAMU pro mě byla spojena s magií. Byl to nedostižný cíl, stačilo mi vidět nápis DAMU a úplně jsem roztál. Na škole musí mít člověk štěstí na kantory. My studovali v době, kdy končil bolševismus, byli jsme revoluční ročník 1990. Pro mě bylo zásadní setkání s Danou Kolářovou, ke které jsem se hlásil na herecké hodiny co nejvíc. Ale byli tam i další zajímaví lidi - Tomáš Töpfer, František Němec, pohybáři Eva Kröschlová a Karel Bednář, Leo Spáčil, který budoval ten systém 40 let. Mělo to řád, motivaci a fungovalo to.

V tomhle období se v divadlech děly věci. Jaké jste měli možnosti uplatnění?
Byl rok 1990, já hostoval už za studií ve dvou věcech v Národním divadle a v tehdejším Labyrintu v Merlinovi. Ale po té revoluci si začali hledat lidi personálně svá místa, měnily se posty ředitelů, a náš čtvrtý ročník téměř nikoho nezajímal. Jednou ke mně přišel Boris Rosner, který tehdy teprve začínal učit na DAMU, ale já ho znal z Národního, a řekl mi, že na nástěnce mám vzkaz, abych volal do Libně a ať tam určitě zavolám. Tak jsem to udělal. Byl konec června a nastupoval tam jako umělecký šéf Ota Ševčík. Řekl mi, že bere Kracíka a potřebuje tři lidi do souboru. V té době mělo to divadlo hroznou pověst, ale Ševčík nám dal smlouvu a já odjel na prázdniny. Byl jsem nejšťastnější člověk na světě.

Tím ovšem začala jedna velké éra Divadla Pod Palmovkou. A vy jste měl štěstí na role...
Jo, hrál jsem tam hezký věci - Kníže Myškina v Idiotovi, Hamleta, Dona Juana, hráli jsme i Brechta. Bylo toho hodně a bavilo mě to.

V té době jste hrál také v Řeznické... Třeba v Hello Dolly.
Hello dolly – to byla přesně taková věc, kdy si člověk někam odskočí. Vzniklo to náhodou. Jitka Sedláčková se domlouvala s Bárou Hrzánová, že budou zkoušet - já seděl v klubu vedle nich a zeptal jsem se, jestli už to mají obsazené. Řekly, že jim ještě k Honzovi Hrušínskému chybí parťák, ten Barnabáš. Já v Řeznické hrál už na DAMU, takže jsem to rád vzal. Ale tohle bylo fakt výjimečné, vznikl první kapesní muzikál. Všichni jsme to dělali z radosti.. A to divadýlko bylo tak narvaný, že jsme skoro neměli kde hrát. Pak jsme to hráli snad pět let.

Pamatujete si, kterou roli jste hrál nejvíckrát?
Dva roky hrajeme Kdo je tady ředitel a budeme mít stou reprízu,což jsem u divadla ještě nikdy nezažil. Dost jsem hrál Hamleta, ale bylo to tak 60 repríz.

Která role vám byla nejbližší?
Pro mě zásadní byl třeba Tartuffe, kterého jsme dělali v CD94, stejně jako Bouři, a čekali, až se otevře Švanďák. Myslím, že je někdy dobrý nemít na inscenaci moc peněz, protože pak to ty lidi někdy zákonitě spojí, a zjistíte, že ke zkoušení nepotřebujete moc nákladný věci a nějak to funguje.
Já nemusím mít hlavní roli, abych si to užil. Nejhorší je, když má člověk hlavní roli a ví, že to představení nefunguje, lidi to neberou. Raději hraju třeba menší roli v představení, které funguje, člověk tomu víc slouží, než aby to táhnul. Měl jsem rád McDonaghova Poručíka z Inishmoru, taková surová groteska to byla Z toho jsem měl požitek. A mám rád i Ředitele, i když se určitě dá polemizovat o míře stylizace. Vím jen to, že u Trierova filmu jsem se nezasmál ani jednou. Ale jsou tam úžasně napsaný komediální dialogy, a my jsme vzali tento přístup.

Zatím poslední vaší inscenací ve Švandově divadle je Gottland. Co vy na něj?
Odpověděl bych tak, že každé inscenaci věnujete dva měsíce a děláte ji s tím, že se povede. I když třeba od začátku víte, že ta hra není co se týče nějaké výpovědi tak silná, aby vypovídala o dnešku. Je to vždycky svým způsobem loterie. U Gottlandu je výhoda, i když by se představení nepovedlo, že se dva měsíce člověk nezabýval hovadinou. Myslím, že je lepší, když lidi místo Blesku a Aha sledujou tohle téma, nedávnou historii, která se týká nás, naší nátury. Nemám od toho odstup, protože jsem to jako divák neviděl, ale myslím, že díky tomu tématu by mělo mít úspěch.

Zahrál jste si na nejrůznějších scénách – od té největší (Národní) až po téměř miniaturní (Řeznická). Dáváte přednost nějakému typu prostoru?
Je dobrý si ověřit, že člověk uhraje i to velké jeviště, a pak je radost, když si můžu zahrát takovým tím minimalistickým způsobem v Řeznické. Ale nemůžu říct, že bych měl něco raději. Je radost to proměňovat, hodně se tím člověk naučí.

S jakým typem režiséra rád spolupracujete, když má koncepci a vás do toho nacpe, nebo když vám dává hodně velký prostor?
Za těch dvacet let u divadla jsem si to nepojmenoval – můžete mít režiséra, který má koncepci a ty křídla vám ustříhává, ale je to dobrý. Naopak někdo vám nechá velkou volnost,a rozplyne se to do zbytečností. Já myslím, že důležité je, aby ten člověk měl svůj názor. Jakými prostředky vás na to navede, už pro mě není podstatné, Na mě může křičet, i když samozřejmě mám radši v klidu. Ale když ten člověk má potřebu přidat na hlase, tak proti tomu nic nemám, když neuráží. Nejdůležitější pro mě asi je, aby byl inteligentní, aby o tom něco věděl, aby to mělo styl, a nečekalo se na náhodu, že to vznikne samo. To jsem už zažil X-krát a pozná se to na první aranžovací zkoušce. To se pak špatně pracuje. Takže připravený režisér, s konkrétním pevným názorem, který se během zkoušení může změnit samozřejmě. Můžeme dospět někam, kam jsme to nečekali, ale ten první schod je základ.

Když vytvoříte nějakou postavu, pokládáte ji za hotovou nebo si s ní při reprízách pohráváte?
Myslím, že z 99% je to hotové, ale baví mě sem tam malinko něco změnit, překvapit kolegu. To je spíše pro nás, takový boj se stereotypem. Divák to většinou ani nepozná. Jako kluk jsem četl monografii Karla Högera, a ten si na každou reprízu připravil, kde a co změní, aby to občerstvil pro sebe i ostatní na jevišti.

Kolik máte měsíčně představení?
Kolem patnácti. Teď nehraju žádné představení ve studiu, což je poprvé po osmi letech. Kdysi jsem jich míval přes dvacet měsíčně.

Většina herců hraje raději záporné role. Jak je to u vás?
Já taky. Už proto, že je to proti typu. Hrál jsem sice rád knížete Myškina, ale mnohonásobně zajímavější je pro herce obhájit tu negaci, toho démona v sobě. To není klišé, to je pravda.

Nebudu se vás ptát, jaký jste herec, ale jaký jste člověk.
To jste mi to moc neulehčila... Asi přemýšlivý, introvertní, někdy se sklony k exhibicionismu. A snažím se být slušnej.

25.4.2011 23:04:12 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!