Scéna.cz 

Roman Blumaier: Ruce, hlas a tělo.

Rodilý Brňan, který v této moravské metropoli prožil dětství, ale i studia - herec Roman Blumaier – je od této sezóny členem Městského divadla Zlín. Zkušenosti má již z ročního angažmá v Národním divadle Brno, kde mimo jiné ztvárnil hlavní roli v inscenaci JAK SE BAVIL PAN SLOANE. První rozhovor s Romanem Blumaierem na portálu Scena.cz jsme uskutečnili prostřednictvím mailu, právě při příležitosti této premiéry. Nyní spolu sedíme v příjemném prostředí u vídeňské kávy. Povídání se stáčí k čuníkům, ale pozor – jak zjistíte, řeč se netočí kolem masopustního veselí, pak zabrousíme ke kovařině – ale nebudeme si povídat o roli Kováře v nějaké pohádce... Roman Blumaier se s námi podělí také o své sportovní zkušenosti. A věřte, nebude to o pasivním sledování hokeje v televizi.

První profesionální divadelní zkušenosti máš z ročního angažmá v Národním divadle Brno, kde jsi mimo jiné ztvárnil roli v inscenaci Jak se bavil pan Sloane...
Slone byla moje činoherní maturita. Užíval jsem si to. Zásadní na tom bylo to, že jsem měl cvičky ještě na JAMU a dostal jsem takto velkou “kládu”. V praxi jsem se v podstatě učil znovu.
Nakonec jsem nasedl na vlak do Zlína. Moje první inscenace tady bylo RUSKÉ LOTO. Pak následovala nabídka na angažmá.

V letošní sezóně máš za sebou premiéru ve Věci Makropulos a také v Čučudských pohádkách, kde údajně strkáš do všeho nos nebo “rypák”?
Pravda to je, ztvárňuji roli Čuníka. A jestli do všeho strkám rypák? Hodně věcí mě zajímá, někdy ani něco nechci slyšet a přesto se to ke mně donese... Baví mě schraňovat informace. Tak si to přeber.
Čučudejské pohádky napsal Vlastimil Peška, jedná se o indiánské pohádky. Pan Peška uzpůsobil notoricky známé pohádky indiánskému prostředí a zvykům. Prostě si hrajeme na indiány. Dětské publikum mi nevadí. Když najdeš správný přístup k dětem, tak se s nimi dá výborně hrát. Důležité je, aby emoce – smích a napětí - byly na správném místě. Pak se z toho všeho dá vytěžit.

Tobě by ale spíš seděla pohádka o kováři... Nebo ne?
(Smích.) Chápu narážku. Skutečně jsem vystudoval obor umělecký kovář na Střední průmyslové škole slévárenské v Brně. V devítce jsem se rozhodoval, co bych chtěl dělat. Herectví už u mě sice pomalu klíčilo, ale ještě jsem nebyl rozhodnutý na sto procent. Odmala jsem jezdil na tábory. Scénky a předvádění mě bavily. S vysokou školou se doma moc nepočítalo. Střední je základ a pak se uvidí, říkali rodiče. Volba kovařiny byla prostá – říkal jsem si, že je dobré mít vedle maturity i řemeslo. A musím přiznat, že to bylo úžasné, i když je to šílená dřina – pot, prach, horko, a v létě ještě větší horko.

Omlouvám se za přerušení, ale mám pocit, že hovoříš o herectví...
Na první dojem to vypadá, že je kovařina a herectví to samé, ale v herectví je víc než špetka exhibicionismu, která v kovařině prostě není. Jedině, že bych koval na nějakém trhu nebo ve výkladu.

Předpokládám, že tvá maturitní zkouška měla i praktickou část. Můžeš prozradit, co jsi koval?
Bavilo mě si hrát i provokovat, tomu odpovídala i moje práce. Jedna z mých semestrálních prácí byla dvojkolka - koloběžka, a protože maturitní práce musí být ještě něco víc, tak jsem vykoval tříkolku. Zadání totiž znělo: funkční kinetické objekty, tzv. hejblátka. Na obou se nechalo jezdit. Nakonec mé objekty byly vystavené a kdokoli se mohl projet. Dokonce jsem sklidil úspěch na několika výstavách. Dnes už bych to nezvládl, musel bych trénovat.

Neříkej, že si v domě neuděláš třeba kliky, kování ke krbu nebo branku?
Odmaturoval jsem a od té doby jsem kladivo nedržel v ruce. Po dvou letech jsem se sice dostal do kovárny, abych si vykoval náramek, ale trápil jsem se s tím tak dlouho, že jsem náramek zahodil a šel od toho. Na kovařinu se umím dívat, vidím chyby, ale víc nic, musel bych cvičit.

Jak to bylo s tvým studiem na vysoké škole?
Doma se o vysoké škole sice hovořilo, ale spíš jako o zbožném přání. Přesto jsem si přihlášku podal a rovnou na uměleckou školu. Tak trochu to byla z mé strany kulišárna, protože tam se dělají přijímačky o hodně dříve než na jiné školy.
Míra mého exhibování už v té době byla tak vysoká, že jsem si s bavením spolužáků ve škole nevystačil. Zjišťoval jsem si co a jak. Dozvěděl jsem se o JAMU a DAMU. Zajímá Tě to?

Tak tomu se říká podpásovka. Mám sto chutí říci, že ne...
(Smích.) Já jen jestli třeba neusínáš ....

Neboj. Zatím je tvé vyprávění zajímavé. Dám ti včas vědět a čtenáři snad také :-) Pokračuj.
Jeden můj kamarád z Břeclavi bydlel na internátě, kde byl divadelní kroužek – Divadlo Útulek, vedl ho Josef Zajíček. Improvizační divadlo. Začal jsem tam chodit. Najednou jsme začali blbnout a tvořit. Tak mě spolupráce s panem Zajíčkem hodně ovlivnila. Ze začátku bylo hodně důležité, že se hrálo před diváky. Soubor měl čtyři až pět představení do měsíce. Postupně jsme se před publikem uvolňovali a to mě neskutečně nakoplo. Aniž bych tušil, proč a jak, dokázal jsem se zbavovat ztuhlosti a trémy. Nakonec jsem se odhodlal, že půjdu dál na hereckou školu, abych uchvátil celý svět. Prostě klasická naivita.
Zkoušel jsem se dostat na JAMU. Leč neúspěšně. Domníval jsem se, že komisi uchvátím improvizací, chacha. Pak jsem poznal Studio Dům, kde jsem měl možnost seznámit se s činohrou do hloubky, se všemi peripetiemi kolem kostýmů, výrazem na scéně, držením figury... a tak. Na soustředění jsem spolupracoval s Evou Tálskou. Šla při jedné zkoušce kolem, naklonila se ke kolegovi a povídá“vždyť on neumí vůbec mluvit”, to vám pomůže, to mi věřte.

Od paní Tálské jsi se nepřímo dozvěděl, že neumíš mluvit a tak ses dal na JAMU na pohybové divadlo?
Kdepak, tak to nebylo. Další rok jsem se hlásil na JAMU, kde se otvíral nový obor klaunská scénická a filmová tvorba a já se dostal. Učili jsme se od klasické pantomimy, přes fyzické divadlo až k výrazovému tanci. Prostě pohyb, kterého jsme se dotkli v té nejširší škále. Pak jsme měli scénickou tvorbu – ryze činoherní divadlo s Pavlem Zatloukalem, hercem Divadla Husy na provázku. Do toho filmová tvorba – hraní na kameru atd. Všichni se nám nesmírně věnovali.
Rovněž bylo sympatické to, že se kladl důraz na slovo tvorba. Všechny fáze poznávání byly náročné. Profesor Ctibor Turba nám dal hodně. Dostávali jsme přímo gejzír jeho obrovské energie. Chtěl nám ukázat co nejvíce možností, abychom na paletě herectví měli co nejvíce barev a mohli jsme co nejvíce kombinovat. Říkal nám – já vám ukážu možnosti a je jen na vás, do jaké hloubky půjdete.

Pohybové zkušenosti jsi zúročil ve zmiňovaných Čučudejských pohádkách v Městském divadle Zlín....
V inscenaci jsem se na pohybu podílel. V podstatě je to o hledání nějakého vizuálně přijatelného pohybového výsledku. Pohyb je specifická disciplína. Hodně lidí na pohyb hřeší, zdůrazňují slovo. Jedna herecká poučka říká: “Méně mluv a více hraj.”

Pojďme k inscenaci Věc Makropolus.
První vážná role práce na velké scéně. Paráda. Užívám si to. Za roli jsem vděčný. Kolegové jsou pohodoví.

Co ty a Karel Čapek?
Musím se přiznat, že jsem takový nečtenář. Kniha musí být pro mě silná, abych ji dočetl. Romány mi nic moc neříkají. Mám rád spíš povídky – Z jedné i z druhé kapsy a některá dramata, např. Ze života hmyzu, RUR....

Jak se cítíš ve Zlíně?
Mám tu zázemí a pohodu.

Rodiče jsou s tebou spokojení. Chodí na premiéry?
Zatím ve Zlíně na ničem nebyli. Rodiče byli pro mě dalším impulsem. Ze strany mé mámy jsem zpočátku cítil trochu nedůvěry k mému hereckému snažení. Ale já si věřil, že to dokážu. Čas šel kupředu. Vyšel jsem JAMU a zase bylo: Kdo tě zaměstná, kdo ti dá práci. A buch. Angažmá v Národním divadle v Brně. A všechny argumenty byly tytam. Ale osobně jsem za ty pochybnosti mámě vděčný, ve výsledku byla pro mě takovým motorem. Pro mě to byl takový zdravý hec. Určitě mi drží palce. Nyní jsem rád, že jsem mohl z Brna odjet, tamní divadelní prostředí není zrovna nejvoňavější. Nasadil jsem si růžové brýle a hrr do Zlína. Tady se soustředím na práci a mohu ji odvést co nejlépe.

Tenkrát v mailech jsi na sebe prozradil, že hraješ hokej. Máš na něj ještě vůbec čas?
Hokej jsem začal hrát v šesti letech, chodil jsem na sportovní školu a vydržel jsem u toho i na střední a na vysoké. Nyní hraju seniorskou soutěž. Nehraju sice profesionálně, ale čas si najdu. Věnuju se tomu naplno. A jde to. Jsme skvělá parta. Hlavně je to obrovský mentální ventil. V divadle se moc přemýšlí, uvažuje a bloumá, kdežto na ledě to tak není. Řeší se tam úplně něco jinýho a hlavně rychle. Pak je tam takové to ryzí chlapáctví, který je u puku potřeba. Prásk, švih. Vydáš adrenalin a jdeš čistej domů.

Potkal tě v divadle náročnější kostým než je hokejový dres?
Na hokejový mundůr jsem zvyklej, to je o něčem jiným. Ale hrál jsem jednou opici a tam jsem se v kostýmu zapotil přinejmenším stejně. Na ledě tě chladí zima, ale když máš kožešinu a pohybuješ se pod reflektory, tak jsi promočený než dojdeš ze šál na jeviště.

Na ledě máš hokejku, kovář kladivo, ale co máš za nástroj jako herec?
Ruce, hlas a tělo.

Roman Blumaier (27. 10. 1983 v Brně)
Vystudoval ZŠ s rozšířenou tělesnou výchovou, specializovanou na lední hokej, který hraje aktivně i dnes. Poté se zaměřil na uměleckou kovařinu na SPŠ Slévarenské, ale pot a dřina v prašném prostředí mu neučarovaly. To ovšem ještě netušil, že totéž ho čeká i v divadle.
Začal navštěvovat brněnskou improvizační skupinu Útulek i Studio Dům, který vedla Eva Tálská. Byl přijat na JAMU do ateliéru prof. Ctibora Turby, kterému se podařilo vytvořit komplexní hereckou katedru zaměřenou na pohybové herectví. V roce 2007, po absolvování JAMU, o něj projevila zájem činohra ND Brno, kde nazkoušel nebo přezkoušel osm her. Nejvýraznější byla role pana Sloana ve hře Jak se bavil pan Sloane. Po změně uměleckého vedení byl další dva roky byl na volné noze a snažil se uživit uměleckou činností. Ne vždy se to dařilo a tak nastoupil k úklidové firmě, jejímž zaměstnancem je dodnes. V tomto období navázal spolupráci s brněnským HaDivadlem, Redutou a se Služebníky lorda Alfreda. Zde nastudoval mimo jiné hru Spíš se mnou?, kterou hrál v Polsku na Slovensku a v Jižní Korei. V dubnu 2010 měl v MDZ premiéru Ruského lota a od sezony 2010/2011 je členem souboru MDZ. Můžete ho tu vidět v inscenacích Ruské loto, Věc Makropulos, Čučudejské pohádky. Krása na scéně. Koncem února ho čeká na Scéně Z role Felixe v inscenaci Jak si spolu hráli.