Scéna.cz 

Muchova epopej v Městském divadle Brno

Městské divadlo Brno patří ke scénám, které mají na kontě značné množství původních českých (potažmo světových) premiér. Tou nejnovější je dílo výtvarníka a režiséra Šimona Cabana a hudebního skladatele Aleše Březiny Muchova epopej. I když hudebně-divadelní opus na téma života Alfonse Muchy a jeho Slovanské epopeje byl připravován několik let, premiéra je velmi aktuálním příspěvkem do diskusí kolem neustávajících tahanic kolem stěhování tohoto velkolepého výtvarného díla z Moravy do Prahy.

Inscenace Muchova epopej má podtitul "vizuální hudební divadelní zážitek." Nevíte-li, co si pod tím představit, vězte, že se jedná o více než tříhodinové životopisné pásmo v podobě scénického melodramu. S nadsázkou lze říci, že je jakýmsi leporelem, kterak moravský umělec dobyl svět, ale doma se setkával většinou jen s nepochopením a závistí. Z jiného pohledu je to parafráze pohádky o českém Honzovi (tomu odpovídá i podoba Muchy jako bezelstného „chasníka“, naivního vlastence a dobroděje, a nekonfliktního workoholika), který nakonec došel svého štěstí.

Osobně bych raději volila podtitul Obrazy ze života A.M. Ostatně scénické obrazy jsou právě tím, na co Caban jako režisér dává důraz a bezpochyby patří k nejpůsobivějším částem celého projektu. Právě to, jak se zmatené skupinky“statistů“ přicházejících do ateliéru, ve stínové projekci skrze průsvitná plátna mění v siluety Muchových snů (potažmo obrazů), je jedním ze silných míst inscenace. Toto jevištní kouzlo zapůsobí nejvýrazněji v epizodě setkání Muchy se Sarah Berhhardtovou (Markéta Sedláčková), kdy se před očima diváků na scéně „realizuje“ podoba notoricky známého plakátu této umělkyně. Jednotlivé historky (byť vycházejí ze životopisných faktů) však působí z dnešního hlediska poněkud naivně, neřkuli schematicky. Ať už se jedná o „kouzelné dědečky“ resp. Muchovy zahraniční sponzory, kteří mu umožnili vystudovat, ale také splnit jeho sen – vytvoření Slovanské epopeje, tak i uměleckou bohému (Marold, Loos, Gaughin ad.), jejichž patrně autentické výroky vyznívají spíše jako čtené citáty z klasiků nežli jako živé dialogy živých lidí. Michal Isteník se svým vzhledem podobá opravdu více představě českého Honzy, nežli elegantního lehce exotického Muchy, tak jak ho známe z fotografií. Zajímavou příležitost zde dostala a dobře naplnila Markéta Sedláčková, která vytváří s lehkostí a puncem autenticity náladovou suverénní divadelní hvězdu Sarah Bernhardtovou a v kontrastu pokornou a milující Muchovu manželku Marii. Všudypřítomnou figurku závistivého, a vypečeného Vroubka jako symbolu čecháčkovství vytvořil Tomáš Sagher.

Vizuální hudební divadelní zážitek, který poskytuje Muchova epopej, je tedy dosti rozporuplný. Můžeme ho ocenit z hlediska faktografického (v tomto smyslu by to bylo vhodné představení pro školy, ale na to je – obávám se – příliš dlouhý), výrazné obrazivosti, ale po stránce dramatické moc neuspokojí. Nicméně, sympatická snaha Městského divadla Brno objevovat nová témata i způsoby jejich ztvárnění jistě stojí za ocenění.