Scéna.cz 

Martin Stropnický o vinohradské sezóně 2010/2011

Krize proti divadlu
V minulé sezóně Divadlo Na Vinohradech zaznamenalo výrazný finanční schodek proti plánovanému hospodářskému výsledku. To znamená méně peněz na investice, platy technických pracovníků i na inscenace. Nevím přesně, jak tuto situaci budeme řešit, patrně se to bez bolesti neobejde. Rozhodně bychom ovšem nechtěli přistoupit k technokratickému plošnému řešení, protože to se s divadelním organismem obtížně snáší. Zároveň je jasné, když budeme realizovat plánovaný dramaturgický plán, že se nebudeme moci pouštět v nápadech na realizaci do žádných velkých výdajů. Nedržím sice palce nějaké opulenci v divadelních nákladech, ale k velkému divadlu velké inscenace patří. Když máme portály tak daleko od sebe, myslím, že bychom měli být schopni to jeviště tu a tam zaplnit ve smyslu nějaké ideje. Dalším problémem je technické dovybavení, protože technologie stárnou hrozně, a my se tak klopotně snažíme v tomto směru nezaostávat, protože vhodné vybavení je podstatnou složkou uměleckého tvaru. Jsme tedy v situaci, pokud budeme dělat velký titul, budeme myslet na to, aby realizace po hmotné stránce byla hospodárná.

Umění či lehčí múza?
Nemohu nereagovat na hlasy z médií, z nichž vyplynulo, že po stažení Vojcka z repertoáru se divadlo ubírá zpět do vaudevillových vod a podobně. Toto tvrzení považuji za velice povrchní a za zbytečně divadlu škodící. Kdo se podívá na náš dramaturgický plán, zjistí, že žádný vaudeville nehrajeme. Vzhledem k tomu, že jsme v prvním pololetí tohoto kalendářního roku neměli stoupají, ale lehce klesají návštěvnost, je třeba uvažovat v těchto souvislostech. Rozhodně to není nabídka, která by šla na ruku pokleslému vkusu, ale ani tomu známému, velmi rozšířenému volání po lehčí múze.
Sezónu jsme začínali premiérou Fidlovačky, kterou pronásledovala neuvěřitelná realizační smůla v podobě dlouhodobějších onemocnění Sváti Skopala, Zlatky Adamovské, Jiřiny Jiráskové, a nebylo to lehké. Pro to odložení se odehrála premiéra až v září, ale nechci ten titul řadit do nové sezóny, protože tam jako nepatří. Byť je důkazem toho, že se divadlo neuzavírá, oslovuje další a další režiséry v nižší věkové skupině.
První premiérou sezóny 2010/2011 je tedy Kafkův Zámek v dramatizaci Jana Vedrala. V tomto textu byla brána v úvahu jak adaptace divadelní, tak i rozhlasové, Natálii Deakové se podle mého velmi vydařila inscenace Ošklivce, kterou u nás režírovala zhruba před rokem a půl, takže oslovení, aby pracovala na velkém jevišti, mělo svou naprostou logiku.
Druhý titul, který připravujeme, není dosud kupodivu příliš hraný. Komedie Toma Stopparda Na flámu vychází z Nestroy. Je to notoricky známá předloha, z níž čerpala např. Wilderova Dohzovačřka či muzikál Hello, Dolly a též Voskovec a Werich se na ní také vyřádili – v titulu... jen si tak zařádit). Je to titul, který by měl splňovat komediální, odpočinkový požadavek, který se na nás je klade, a zároveň by měl mít i svoji samozřejmou kvalitu. Měla by to být taky příležitost pro řadu herců, zvláště mladších, zkoušení si nových hereckých poloh a možnosti. Mně se zdá spojení Stopparda a Nestroye velmi šťastné. Překlad je velmi kvalitní, situace téměř archetypální, a díky Stoppardově zpracování to dostalo jakýsi břitčí a sevřenější slovník, s britskou suchostí humoru.
Na hlavní scéně budu po novém roce režíroval Shakespearova Caesara v překladu Martina Hilského s jistou poměrně razantní úpravou. Důvod proč se tato hra příliš často nehraje, jsou patrně davové scény a bitvy, a já sám se přiznám, že nejsem velkým příznivcem šermování na jevišti, připadá mi to legrační nebo se bojím o zdraví herců. Takže bych chtě vytvořit komorní inscenaci soustředěnou výrazně na situace a vztahy hlavních figur. Včetně otázky, zda nejslavnější politická vražda v dějinách vedla k tomu, čím byla ospravedlňována, nebo naopak nahrála tomu, čemu chtěla předejít. Zároveň by tam nemusel být úplně zákaz humoru, ne výbuchy smíchu, ale určitá ostrost politika té hry, která se odehrává výrazně v mužském světě, přesto ženský prvek nelze pominout. Zajímá mě určitá paralela mezi „ukradenou revolucí 1989“ a „ukradenou královraždou.“
Poté u nás bude hostovat Vladimír Morávek, který uvede Cyrana v úpravě Pavla Kohouta. S Pavlem Kohoutem jsem jednal od počátku svého návratu k divadlu, a on s temperamentem a vitalitou sobě vlastní stál o comeback. Předpokládali jsme nejdříve nějakou původní věc ke 100.výročí Divadla Na Vinohradech, ale to se nepodařilo realizovat. Nakonec jsme se sešli na tomto titulu, a vzhledem k obsazení ,je jasné, že bude nějakým výrazným pohledem na tu hru, určitou neobvyklou interpretací. Chtěl bych upozornit, že to nebude muzikál, jak se někde v médiích objevilo, ale hra, kde bude mít hudba výraznější podíl než je v činohře běžné. Když se letmo podíváte na obsazení ((pozn. M.Stropnický jako Cyrano a D.Havlová jako Roxana), nabízí se určitý generační motiv. Jsou to dva – paní Havlová promine- senioři kteří se hledají, a kolem nich pobublává mladí.
Na přelomu sezóny bychom rádi nazkoušeli ještě jeden titul, o jehož realizaci už nyní intenzivně jednáme s režisérem Štěpánem Páclem.

Komorní díla a experimenty ve zkušebně
V zkušebně Divadla Na Vinohradech bychom rádi nadále diváky seznamovali s novými texty, úzkoprofilovějšími a komornějšími hrami méně známých či neznámých autorů. Navazujeme na trend, který jsme před dvěma lety začali Ošklivcem a Transitem. Rádi bychom tento směr doplnili o jinou dimenzi, a poskytli divákům možnost exkluzivního setkání s textem, který sice není původní ve svém výběru, ale který dává příležitost projevům určitého hereckého mistrovství. Půvab bezprostředního setkání s hereckým výkonem, s až fyzickým kontaktem s diváky má svůj smysl. Proto uvedeme Strindbergův Tanec smrti, v říjnu a listopadu jej bude s Hanou Maciuchovou a Láďou Frejem zkoušet hostující režisér Michal Pavlík. Dlouho jsme zvažovali, zda dát přednost Dűrrenmattově Play Strindberg nebo původnímu textu, a nakonec jsme zvolili původní předlohu.
Na inscenaci Caesara bude spolupracovat dramaturgyně Lucie Němečková, která nám navíc přinesla zajímavý text. Budeme ho realizovat jako inscenované čtení. Je od kanadského autora z ottavské líhně, který je ve frankofonním prostředí dobře znám. Je to hra Michela Tremblaye Albertina, režírovat bude mladá režisérka Lucie Málková. Je to příležitost pro šest hereček různých věkových kategorií. Jde o osud starší dámy, která prožívá závěr svého života v Domově důchodců a potkává sebe samu v různých věkových etapách, plus svoji sestru, se kterou měla vždy složitý vztah.

Noví spolupracovníci
Do vinohradského souboru v této sezóně přibyli dva mladí herci – Jana Stryková a Lukáš Příkazký. A představím ještě jednu posilu – za roční honorář 120 Kč bude naším stálým externím konzultantem Václav Havel. Nejde tu o žádnou recesi, ani prázdné gesto. Ale je to člověk, který do divadla dochází pravidelně, a má na věci svůj názor, svoje nápady. Přes svůj věk je velmi činorodý, a pro obě strany by to mohla být zajímavá spolupráce.

Směřování souboru
Máme nové složení umělecké rady. Já jsem nechtěl, aby umělecká rada byla jen takovým zmenšením, zapouzdřením se divadla, ale aby v ní měli možnost projevit se i lidé z dalších skupin. Jednak je to skupina divadelnická, a potom také jakýsi divácký vzorek. Z divadelníků - to bude např. Jaromír Hanzlík, který sem chodí velmi pravidelně a má toto divadlo velmi rád, a je to názorově velmi vyhraněný člověk.. Bohužel se zatím nedal přemluvit k tomu, a by se vrátil byť jednorázově jako herec. Dále je to překladatel Martin Hilský, Jiřina Jirásková jako čestný člen, Petr Kostka, Jirka Dvořák, Zlata Adamovská, Michal Novotný, Ivan Řezáč. Sestava divadelní části se stále obměňuje. Zdálo se mi důležité, abychom slyšeli také hlas mimodivadelní a vybrali jsme dva z našich abonentů. Jedná se o 40 letou právničku, která k nám 15 let dochází, ale zná i ostatní divadla, má umění velmi ráda a má možnost srovnání Druhým externím poradcem je ředitel planetária.
Myslím, že naše směřování do značné míry vyplývá z titulů, i toho, jaké hosty oslovujeme. Bohužel, premiér není příliš mnoho. Setkání umělecké rady mělo zajímavý výstup –převládl poměrně razantně široce názor, že toto divadlo je jedním ze tří portálových divadle v Praze a i když by nemělo pracovat stylem nějakého lokálního muzea, nemělo by se ani pouštět za hranice toho, co je k takovému tradičnímu domu vlastní. Je to něco takového, jako když jdu do kavárny Slavie, nebudu očekávat že vnitřek bude posprejován, a nebudu to té kavárně vyčítat. My máme jako velmi silný hlas z divácké obce- to nejsou výkřiky stařenek a stařečků, ale poměrně reprezentativní zpětná vazba. Možná bude až překvapivé, že i třicátníci, když jdou do vinohradského divadla např. na Shakespeara,a Čechova, ruší je, když vnější forma zpracování nese prvky takové té módní ambaláže. Dnes jít na klasickou hru, která se odehrává výtvarně a zvukově v prostředí té doby, pro kterou byla napsána, ne v realistické drobnokresbě, ale v základním výtvarném estetickém tahu je prakticky vyloučeno. Jako by byl kabát pro modernost tohoto představení zásadní. Diváci píši, že chtějí komedie, ale není to ten hlavní hlas. I když samozřejmě, že převažuje tenhle zájem, tahle objednávka. Většině z nich ovšem nevadí, když uvádíme těžkou hru, ale proč když děláte velký klasický text, proč ho děláte ve šponovkách... Podle mě je zásadní myšlenkový potenciál díla. Inscenátoři by měli dostát svého, nabídnout zajímavý, pokud možno nový pohled, aniž by toho autora mrzačili.