Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Oleg Basilašvili: Divadlo je hanebné povolání

autor: archiv divadla

Do Čech po delší době zavítalo Velké dramatické divadlo G.A. Tovstonogova z Petrohradu. Na scéně Stavovského divadla sehrál soubor dvě představení – Strýčkův sen a Vláda tmy a dočkal se ovací ve stoje. Největší hvězdou divadla je herec Oleg Basilašvili(1934), který v tomto souboru působí již více než padesát let. Po představení Strýčkova snu odpověděl na pár otázek...

Prahu jste se souborem navštívil v několika obdobích – poprvé na konci 60. let, pak v 80. letech a nyní znova. Změnilo se podle vás nějak publikum?
Tohle můžu těžko posuzovat, protože takové zájezdy jsou většinou hodně hektické, člověk se pohybuje především v divadle, a s lidmi mimo něj se víceméně nestýká. Mohu jen říci, že tentokrát byla atmosféra v divadle ohromná, lidé nesmírně vnímaví – a řekl bych, že představení přijali tak, jak si zasloužilo. Bez politických či jiných ambic, bez předsudků. To v roce 1969, kdy jsme přijeli, to bylo pro nás obtížnější. Bylo to krátce po vstupu sovětských vojsk do Československa. I když i z té doby máme v Čechách spoustu dobrých přítel divadelníků, bylo pro všechny velmi obtížné vnímat ruský soubor a mluvit o představení bez nějakých politických konotací. Dnes už je to naštěstí jiné, a za to je třeba poděkovat Gorbačevovi a Jelcinovi, kteří nejvíce ovlivnili změnu situace. I když víme, že umění si žije podle podivných zákonů, které si samo vytváří a mnohdy vytváří (alespoň do jisté míry) oázu svobody.

Právě mám za sebou zážitek z vašeho představení Strýčkova snu. Vždycky jsem měla pocit, že v Dostojevského tvorbě je výjimkou, spíše jakousi gogolovskou komedií. Tady jsem ale najednou viděla hru nostalgickou, docela smutnou, hru o nesplněných snech. Jak tu hru vidíte vy?
Podle mého každý z nás má v sobě nějakou jedinečnou vzpomínku. Všechno ostatní je nesmyslné, hloupé, pomíjivé – všechny ty bankety, kariéry, pozlátko. Postupně zjišťujeme, že to nestálo za to, že nám to vlastně nic neříká. Ale každý z nás si vzpomene na nějaký důvěrný moment z dětství, kdy nás maminka ukládala do postýlky, zpívala nám ukolébavku, nebo jak jsme utíkali před psem, který nás polekal. Takové zážitky se ukládají hluboko v naší duši, postupně je překryjí, převálcují další, jsme uondáni každodenností, těžkým a komplikovaným životem. Každý z nás občas pocítí nostalgii, chceme si ty krásné vzpomínky z dětství udržet. Uvědomte si, jak si velmi detailně vzpomeneme na nějakou příhodu, kterou jsme zažili v 6-7 letech, a přitom si nepamatujeme, co bylo předevčírem. Právě tohle se stalo strýčkovi – při Zinině písni je najednou ohromen, okouzlen, protože mu připomněla okamžik dětství, který v jeho životě překryly všechny ty pitky, maškarády, stovky setkání. Probudí se v něm vzpomínka na to jediné krásné, co v jeho životě bylo. A to je podle mého z celého příběhu nejkrásnější, ostatní je pomíjivé.

Hrajete na divadle více 50 let – stále vás to baví?
Ne. Myslím, že herecká profese je hanebná, a protože se necítím prostitukou, nemůžu se touto věcí zabývat seriozně...Když jsem před mnoha lety vstupoval do Divadelního učiliště MCHAT, otec mi řekl: Vybral sis, tak si to dělej, ale ode mě nečekej žádnou pomoc ani podporu, protože herecké povolání je hanebné. Po mnoha letech, když viděl několik našich představení pod vedením Tovstonogova, přišel a prohlásil: Mýlil jsme se, tohle vaše divadlo je seriozní práce, a proto je třeba se touto prací zabývat seriozně, snažit se ji dělat co nejlépe a s veškerou odpovědností.,. To si myslím i já. Každý herec, který se objeví na scéně, byť v sebemenší roli, je povinen o své roli přemýšlet a hrát s vědomím nejvyšší odpovědnosti. Ostatní pohnutky – peníze, pozvání do společnosti, do ciziny, popularita, to jsou hlouposti. Důležité je, aby každým svým vystoupením na jevišti se snažit měnit život k lepšímu.

Domníváte se tedy, že je možno změnit svět prostřednictvím divadla?
Ano, jsem o tom přesvědčen.

Značná část vaší kariéry byla spojena s režisérem Tovstonogovem (i my jsme měli možnost vidět vás v jeho inscenaci Příběh koně v roce 1982). Jak na tohoto režiséra vzpomínáte?
Vzpomínám na něj s velkou vděčností, protože to byl režisér, kterých opravdu není mnoho. Podařilo se mu rozbít ledy lživého propagandistického socialistického realismu. Poprvé na scéně ukázal, co hýbe světem, co je v lidském životě to nejdůležitější. Není to politika, tendenční věci, ideologie, ale vztahy mezi lidmi. I když to ukazoval třeba na malých, zdánlivě lokálních problémech, ale také ve velkolepých velkých plátnech, to hlavní pro něj byla liská láska – která vše překoná a vše ovládá. Jsme mu nekonečně vděčný za to, že jsem s ním mohl pracovat po dlouhou dobu – od roku 1959 do roku 1985 – a hodně se od něj naučit.

Vaše divadelní i filmová kariéra vám dala spoustu zajímavých rolí. Ale vyzkoušel jste si i to, jaké je být politikem. Proč jste do politiky vstoupil?
Moje krátká politická epizoda... Motivace, proč být politikem, bývá často ctižádost nebo snaha nahrabat si peníze z úplatků. Pro mě bylo jediným cílem pomoci zemi v té strašné situaci, ve které byla. Stal jsem se poslancem v době, kdy jsme byli zdviženi z kolen a posláni do ruského parlamentu. Byla to obrovská odpovědnost, národ nám věřil, lidé šli za námi. Na sjezdu nás bylo sto – z celkového počtu 1000 poslanců. A my jsme měli cíl zvítězit nad tím tisícem, probojovat změny. Odstranit komunistickou stranu, udělat Jelcina prezidentem, obnovit instituci státu a uvést do praxe všechny ty svobody a lidská práva, které jsou uvedeny v Listině svobod OSN. Svoboda slova, svoboda vyznání atd. To byly velmi důležité věci. V základě se to podařilo, i když dnes se znovu objevují lidi s nabitými kapsami, kteří se pokoušejí politiku zmanipulovat. Ale přece jen doufám, že se alespoň v něčem poučili.

Pokud jde o politiku, máte velice ostré názory. V jednom rozhovoru přirovnal ruský národ k národu otroků, kteří byli vypuštěni z klece...
Ano. Abyste člověka probudili, musíte ho urazit, vyburcovat!

11.10.2010 00:10:05 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!