Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ivana Chýlková: Při práci s režisérem nemám ráda ani volnost, ale ani direct

autor: archiv

Vytouženým projektem producenta Michala Hrubého ze Studia Dva bylo uvedení muzikálu Hello, Dolly! s Ivanou Chýlkovou v hlavní roli. To se letos povedlo – a zdá se, jako by postava Dolly Leviové byla Ivaně Chýlkové šitá na míru. Na scéně doslova září.

Role Dolly patří pro mnohé zpěvačky i zpívající herečky k vytouženým. Vy jste si prý ale kdysi odmítla. Proč? A proč jste ji přijala nyní?
Před 13 lety, kdy jsem dostala poprvé nabídku, abych hrála Dolly, jsem si na ni připadala moc mladá. Před 5 lety, kdy producent Michal Hrubý, přišel za mnou s tím, že by rád uvedl Dolly se mnou v titulní roli, jsem si připadala pořád ještě mladá. Ale protože mám Michala moc ráda a vážím si ho, tak jsem mu řekla, že ano, ale nejdřív za 5 let. Ta doba přišla, já si připadám pořád stejně mladá, ale zrcadlo mi denně ukazuje, že obal přece jenom mírně "zraje" a já plním, co slíbím... Takže tady máme Hello Dolly v plné parádě.

S Ondřejem Sokolem jako režisérem máte několikanásobnou zkušenost (z Činoherního klubu). Myslíte, že jeho režii ovlivňuje nějak podstatně to, že je sám herec?
Co se týče práce s herci a přístupu k nim určitě a zásadní. On sám jako herec je během zkoušení velmi cudný a ostýchavý, tak sám ví, s čím se herci musí potýkat a čím se musí prokousávat. To je jedno jeho obrovské plus. No, a další je jeho režijní nadání, jeho vidění světa, jeho vidění jednotlivostí a detailů, jeho hravost... Je neuvěřitelně kreativní/ přestože to slovo nesnáším/ a zároveň nesmírně inspirující.

Když dostanete roli, představujete si tu postavu rovnou, nebo počkáte, s jakou koncepcí přijde režisér? Tzn. máte raději, když vám režisér dá volnost, nebo přesné pokyny?
Když dostanu nabídku někoho hrát, tak si v prvé řadě přečtu hru. Když tu hru čtete, tak se Vám samozřejmě odvíjí v hlavě vlastní film, jako když čtete jakoukoliv knížku. A pak přichází období zkoušení, kdy se dovídáte, jaký film se odehrává v hlavě režiséra. A tam teprve zjišťujete, co vidíte stejně, v čem se chápání liší, nebo čeho jste si dokonce nevšimli, co vám uniklo.
Co se týče samotné práce s režisérem, nemám ráda ani volnost, ale ani direct. Mám ráda, když se navzájem respektujeme, těší nás, že spolu pracujeme, že si hrajeme a bavíme se tím. To je pro mě ideál a štěstí.

Dolly Leviová patří k ženám, které na sebe vždy a všude strhávají pozornost Zdá se mi, že vy jste naopak introvertní. Kde jste čerpala inspiraci pro tuto roli – resp. znáte ze svého okolí podobné ženy?
Jsem introvertní pouze častečně. Záleží na okolnostech a momentálním stavu duše. Takových, nebo obdobných typů žen je kolem nás spousta, ale figurují v jiném prostředí, v jiném kostýmu. V případě Dolly člověk zase vychází ze situací, které jsou předepsány autorem a řešeny režisérem. A ti dva zase inspirují mně. A tak je to pořád dokola...

Když studujete roli, vstupuje vám do běžného života? Nebo divadlo a život přísně oddělujete?
Většinou ne, ale během tohohle zkoušení, samozřejmě víc, protože jsem je v autě obtěžovala svým zpěvem, když jsem se učila písničky. Ne pořád, ale občas se mnou přece jen někdo cestoval. Myslím, že nejvíc to odskákal můj syn.

Hrát v sérii – a navíc hlavní roli – je neobyčejně náročné. Máte nějaký způsob, jak rychle relaxovat, abyste na scénu každý den vstoupila vždy čerstvá?
Vzhledem k tomu, že už mnoho let hruju přinejmenším 4krát do týdne, není to pro mně žádný šok. Nejvíc náročné jsou v současné době ty vedra. Diváci sedí v nádherně klimatizovaném prostoru, ale my v zákulisí, totálně bez klimatizace. To se zatím jeví jako nejnáročnější.

Zvládáte činohru i muzikál, což není příliš obvyklé. Je pro vás náročnější hrát v činohře nebo v muzikálu?
Mě hraní i zpívání těší stejně, takže to nepovažuju za nějakou dřinu a námahu. Ta radost z toho je adekvátní úsilí a možná ještě větší.

Máte krásný zpěvný hlas, který se dobře poslouchá. Vím, že vystupujete jako host na koncertech Szidi Tobias. Nelákal by vás vlastní koncert?
Nikdy jsem o tom vážně neuvažovala, protože mě baví zpívat cokoliv. Nevím, kam bych se zařadila v rámci hudebních stylů.

Pomáhá vám na jevišti kostým?
Kostým je pro mě jedna z nejdůležitějších složek, může hodně pomoct a taky hodně úsilí zničit. Nepatřím k těm, kterým to musí za každou cenu slušet, ale potřebuju, aby kostým posílil charaktrer, který hraju. Člověk se pak cítí v hraní volnější, protože je si vědom toho, že i když nic nedělá, přesto něco sděluje.

Můžete prozradit, jaké jsou vaše nejbližší umělecké plány?
O ničem konkrétním nevím, ale to se může změnit ze dne na den, jak to většinou bývá.

16.8.2010 00:08:58 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!