Scéna.cz 

Sen Jana Palacha

Divadlo Utopie, působící od r. 1976 v La Rochelle, začalo v těchto týdnech realizovat svůj nový projekt – divadelní představení Sen Jana Palacha (Le rêve de Jan Palach), příspěvek k Sezóně české kultury ve Francii, nazvané Bohemia Magica. Premiéra představení je plánovaná na únor 2003 v La Rochelle, další reprízy odehraje divadlo i v Praze.
Po několika měsících příprav (zejména studiu knih českých autorů) se autor a režisér Patrick Collet ve společnosti ředitelky divadla Denise Vlaneck a hudebního skladatele Vanii Dombrowszkyho konečně vydal do Prahy, aby si přiblížil atmosféru města a našel tu stopy minulých dějů. Pro jeho přístup k autorskému divadlu jsou totiž pocity a otisk reálných fakt v lidských myslích důležitější než fakta sama. „Text je pro představení jen podkladem, jednou z několika plnohodnotných částí celku. Další jsou řeč, pohyb, zpěv tanec, hudba, výtvarné složky, včetně světel,“ řekl Patrick Collet při jednom z našich několika setkání.

„Všechny tyto druhy umění mají svou důležitost, spoluvytvářejí celek představení, nejsou použity ilustrativně. Scénář vzniká podobně jako celá realizace: je to sled obrazů, mozaika emotivních fragmentů, montáž podobná filmové skladbě. Nejde mi o dokument, ani o životopis, chci se napojit na dobu, kdy na mě jako na mladého muže silně působily události, o kterých jsem slyšel. Nechci dávat odpovědi, nechci popisovat, jaký vlastně byl „sen Jana Palacha“, hledám jeho rezonanci v dnešku. Jednoho dne v jedné zemi jeden mladý muž dokázal říct ´ne´ skutečnosti způsobem, který vyvolal šok. Dnes mě zajímá, jak ten akt ve mně rezonuje, jak rezonuje v lidech, kteří tu dobu neprožili, co to vlastně znamenalo tehdy a co to znamená dnes.
Symbolicky to vyjádřil Václav Havel slovy, která se stala inspirací a mottem budoucího představení: - Otevírá se před námi doba, o které snil Jan Palach. Je na nás, jak se nám podaří ten sen naplnit-. “ /Poznámka aut.: omlouvám se znalcům citátů V.H. Toto je volný překlad z francouzštiny./

A jak myslíte, že se nám daří ten sen naplňovat?
Nevím, ale nevím ani, jak je to vlastně ve Francii. To, co je na první pohled zřejmé, jsem poznal i v řadě jiných zemí, kam jsem se v posledních letech dostal – je to všude stejné – megastory, MacDonaldy, stejné zboží, stejné oblečení, stejná muzika…Myslím si, že takovéhle vlivy ničí zdravé jádro národa. Uniformizace mě znepokojuje, vypadá to, že se dostává i do lidských vztahů. S podobnými poznatky se setkávám i prostřednictvím různých autorů a vidím, že ten sen nebude nikdy realizován. Sem směřuje také jedna z hlavních otázek, které chci položit – zda to lidi ještě dnes vůbec zajímá. To, co hledám, je výměna mezi námi: naše pravda nemusí být stejná, ale můžeme se setkat a hledat společně.

Co vás vlastně přivedlo k inspiraci právě v české nedávné historii – měl jste možnost cestovat, spolupracoval jste s umělci několika zemí?
Zas tak moc jsem necestoval – pracoval jsem hlavně ve Francii. V jednu chvíli v životě jsem pocítil stísněnost v uměleckém i osobním životě, měl jsem pocit, že se dusím, a měl jsem chuť vyjet jinam. Logicky jsem se obracel k zemím spojeným v historii s historií mé země. Zajímal jsem o Afriku i o střední Evropu. Máme mnoho společného, i když nás mnoho let věci rozdělovaly, ale přesto bylo mezi námi mnoho pojítek. Když jsem byl mladý chlapec, velice se mě dotklo, co se dělo v Maďarsku v roce 1956 nebo potom tady. Vnímal jsem to jasně a přesně. Na tanky v Československu už nikdy nezapomenu. A taky Polsko – od varšavského ghetta až do Solidarity. Není to nijak originální, ale tyto věci se staly a zanechaly ve mně stopu.
A teď mě zajímá, co se děje dnes – kam ta země dospěla. Řadu let jsem hrál v Majitelích klíčů od Milana Kundery – takže i to mě v myšlenkách přivádělo do této země. A jaká je současnost? – proto jsem dnes tady. Nebyl by to stejný postup, kdybych jel k Laponcům nebo do Grónska. Nejsem přitahován jen zemí, ale hlavně lidmi, kteří něco dokázali. Praha a Bohemia – to je kulturní fenomén. Včetně souvislostí ve francouzštině – konečně jsem tedy v zemi Bohémů, což zároveň označuje obyvatele Čech, umělce i Cikány.

Jak bude vypadat práce na představení?
Rozhodli jsme se, že si najdeme české spolupracovníky – několik herců a muzikanta. Vzhledem k tomu, že hru chceme hrát ve Francii i v Česku, došli jsme k názoru, že spíše můžeme očekávat srozumitelnou francouzštinu od českých herců, než češtinu od francouzských. Přitom perfektní francouzština není podmínkou – daleko důležitější je schopnost naučit se text foneticky a poslechem. Čeština v podobě citátů bude taky součástí představení jako jeden z prvků dotvářejících atmosféru.
Každý z herců musí umět nabídnout i některou z dalších profesí – tanec, zpěv, hru na akustický hudební nástroj. Očekáváme hlavně autorskou spolupráci. Vím, že v téhle oblasti jsou mnohem dál muzikanti a tanečníci, daleko spíš jsou ochotni nést riziko experimentu. Na zkoušky se poprvé sejdeme na dva týdny v červenci, kdy by se měla vyjasnit celá koncepce na základě autorského přínosu všech zúčastněných. Zkoušet budeme po celé záři až do poloviny října, kdy bude premiéra a několik dalších představení v La Rochelle. V únoru příštího roku chceme hrát v Praze.

Režisér Patrick Collet se pro svůj projekt inspiroval nejen u Václava Havla, ale také u Bohumila Hrabala, Ivana Klímy, Daniely Hodrové, Jáchyma Topola, Vlastimila Třešňáka… V Praze se mimo jiné sešel s dokumentaristkou Kristínou Vlachovou, která ho seznámila se svými krátkými televizními dokumenty na palachovské téma i další faktografií. Obzvlášť jej zaujala magnetofonová nahrávka výslechu Jana Palacha těsně před smrtí. Vedla jej (a nahrála) dr. Kmuníčková, která později vysoudila na České televizi 250.000,- Kč za újmu, která jí byla způsobena odvysíláním dokumentu.
Téma Jan Palach má mnoho stran, z nichž na ně můžeme nahlížet. Symbolika s ním spojená se postupem doby rozrostla. Přesah do dalšího století je však zřejmý, dá se tu vysledovat i jistá podobnost s dobami nedávno minulými: je stále jakoby podprahové, není vítáno (s výjimkou stručných připomenutí při kulatém výročí), mnoho zůstává skryto. Uvidíme, s jakými otázkami přijdou Francouzi.