Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Lucie Bělohradská o Jindřichovi IV. na Pražském hradě

autor: archiv

Režisérka Lucie Bělohradská se v letošním roce znovu vrátila na Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, aby tu po Hamletovi režírovala tentokrát Shakespearovu historickou hru JINDŘICH IV.

Na Pražský hrad se vracíte po sedmi letech. Co vás nalákalo?
Po Hamletovi (2003) jsem byla rozhodnuta, že už se tam nikdy nevrátím. Nemluvím o náročnosti procesu vzniku, ale spíše o tom, že jsem Hamleta považovala za vrchol a říkala jsem si, že už to nikdy nemůže být takové. Proto jsem několikrát nabídku na režírování na Hradě odmítla.
Když mi teď nabídli Jindřicha IV, musím přiznat, že jsem ho neznala. Ta hra pro mě byla nová, ale když jsme se do ní začetla, zaujala mě. I když jsem byla přesvědčena, že odmítnu i tentokrát, najednou jsem měla pocit, že je to text, který by se na jevišti měl objevit, a to „tady a teď.“ Navíc mi přišlo na mysl srovnání s Hamletem – zatímco on byl takový aristokratický filozof, Falstaff pro měl byl plebejským filozofem. Určitým archetypem, který je na druhé straně přímky. Takový druh hry jsme nikdy nedělala a tak mě to lákalo. To pokušení bylo tak velké, že jsem si řekla: Jdu do toho! Ale moje podmínka byla, že to budu dělat jen tehdy, když získám od překladatele Martina Hilského svolení k vlastní úpravě, napíšu svou verzi s vědomím konkrétního režijního záměru. Pan Hilský mi to odsouhlasil a já začala upravovat – což se ukázalo mnohem složitější, než jsem se domnívala při prvním čtení. Bylo třeba snížit počet postav z 48 na 21 (což byl limit produkce), takže jsem někdy fúzovala i tři postavy do jedné. Pak bylo třeba dodržet smysl jednotlivých postav. Tahle práce, která trvala tři měsíce, byla hrozně obtížná, ale zároveň velmi zábavná.

Pro vaši jevištní práci je charakteristické, že si děláte vlastní úpravy textů, že?
Já jsem si veškeré texty upravovala už od DAMU, ale myslím, že tahle úprava byla nejradikálnější. I když Hamlet byl také hodně seškrtaný, ta původní verze by vyšla tak na šest hodin. Hodně škrtů a úprav jsem dělala i v Richardovi II. a Králi Oidipovi. Ale v tomto případě, kdy se jedná o dvojdílnou hru, bylo třeba z 240 stránek udělat 180, a to byl hodně radikální řez. Každá takto razantní úprava je určitým okleštěním původního textu, ale z provozních důvodů nelze jinak.

V souvislosti s touto hrou se hodně mluví o Falstaffovi. Kdo se stal „hlavní postavou“ pro vás?
To určil fakt, že jsem tu hru měla od první chvíle za politickou. Tím pádem mě začala zajímat ta cesta k moci, to je cesta Jindřicha V. (tedy prince Jindry). Stalo se to víceméně automaticky po přečtení textu, a když jsem to konzultovala s překladatelem, souhlasil. Hlavní postavou je tedy mladý princ Jindřich.

Nebojíte se, že nálepka „politická hra“ odradí ono letní publiku, které se chce spíše bavit?
Chápu otázku, ale musím říci, že Shakespeare je vždy a za všech okolností zábavný. když se podíváme do zrcadla, které nám nabízí,a vidíme směšnost a neurvalost, to co známe ze skutečného života. Očekávám tedy, že to bude zábavné. Když se lidi budou dívat na to, co znají z vlastní zkušenosti, budou se bavit. A jen chci připomenout, že z 22 scén je Falstaff v osmi. Protikladem těch politických momentů bude svět hospod. A toto prostředí chci přiblížit prostřednictvím tance a hudby. Neboť to základné téma je téma těla, a tanec je o těle. Je v něm svoboda. Měla jsme výbornou choreografku Lenku Vagnerovou, která s herci udělala výborné rozpohybované scény. Tahle robustně rozverná svobodná a veselá rovina bude silnou protiváhou ke scénám, které jsou o politice.

Do jaké míry hrála roli fýzis Norberta Lichého, který ztvární Falstaffa?
Upřímně řečeno, ze 100 %. Protože jsem usoudila, že hubený Falstaff v podobě Bolka Polívky už tu je, a není možné to opakovat. Navíc, kdybych vzala hubeného herce, a vycpala ho, tak to bude od začátku podvod, a to jsme nechtěla. Ta fyziognomie, to, že Norbert má obrovské břicho, je to důležité pro smysl té hry. Protože základní otázka zní – ctižádost nebo požitek? Hlava nebo tělo? A Falstaff v této podobě reprezentuje tělesný princip světa. To je podle mého hrozně důležité a nenahraditelné.

A navíc je i výborný herec...
Je to pro něj svým způsobem životní role, příležitost, a on to ví. Myslím si, že je pro tu roli dokonale způsobilý.

Je to víceméně „mužská hra.“ Ale vy jste doplnila výraznou ženskou postavu...
Postavy Fámy (hraje ji Zdenka Volencová-Žádníková) tam je, ale v původním textu jen na začátku. Já jsem z ní udělala takový dělicí princip - je na začátku, ve středu a na konci. Navíc průběžně vstupuje do děje. Je to spektákulum, reprezentuje princip divadla, který stojí v protikladu k té politické linii. Existuje neukotven, nepřiklání se k jedné ani druhé straně. Vlastně má v sobě velký rozměr toho, kdo zve do divadla, a s tím divadlem si tak trochu zahrává. Jinak je pravda, že je to hra mužů, žen se tam vyskytuje málo. Jen hostinská a Dorota, a já jsme navíc přidala dvě krásné mladé holky z DAMU, aby bylo na co se koukat, aby se kluci měli z čeho radovat. Aby tam byla protiváha toho válečného světa, to podsvětí, kde musí být ženské.

Jak je to s bojovými scénami – ty se asi v malém počtu nedají moc autenticky ztvárnit?
V okamžiku, kdy se rozhodnete, že ta hra není historická, ale politická, tak to jde všechno pryč. Jinak by to asi působilo hodně naivně. Ale tady jde spíše o rozhodnutí hrát tu hru tady a teď, nejde tedy v prvé řadě o bitvu a válku, ale o občanskou nespokojenost a státní převrat, o občanskou válku. A v občanské válce nebývají bitvy, ale politická řešení. I když i tady vzplanou nějaké ohně, v tomto konceptu nelze lítat po jevišti s halapartnami.

Nelitujete, že věnujete léto práci, a nikoli odpočinku?
To je těžká otázka. Naštěstí v době, kdy jsme začínala, nebylo počasí příliš příznivé, takže jsme neměla čeho litovat. Na druhou stranu bych si dovedla představit, že trávím čas na své letní zahradě. Ale musím upřímně říci, že to dobrodružství vzniku nějaké díla, ať dopadne jakkoli, považuju za to největší dobrodružství v životě. Když mi tuhle moudrost říkala máma, tehdy už stará dáma, tak jsem se potutelně usmívala, a myslela jsem, že milostný život, muži jsou daleko větší dobrodružství. Dnes jsem ve věku (i když nerezignuji na obdivný pohled mladých mužů), že mě nejvíce láká dobrodružství vzniku toho, co mám v hlavě a přenáším do nějaké reality a fascinovaně sleduji, jak se to rodí před očima. Mám samozřejmě smrtelnou úzkost z toho výsledku. Nikdy nevíme, jak to dopadne. Ale ten fascinující proces vzniku, kdy jeden řekne A, druhý dodá B a třetí C, a společně se domýšlejí věci, které by mě samotnou nenapadly, je opravdu úžasný. Mám kolem sebe skvělý tým, který spolupracuje a je velmi tvůrčí. Ty dva měsíce zkoušení bych nevyměnila za pětihvězdičkový hotel na Bahamách. V žádném případě. Byla to neslýchaná dřina, jsem velmi unavená, ale ten smysl a ta intenzita je jedinečná, nezaměnitelná.

28.6.2010 18:06:41 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!