Scéna.cz 

Zveme do Dejvického divadla...

Dejvické divadlo je jednou z nejmladších pražských scén. Mladý soubor si za 10 let své existence velmi rychle získal své diváky a divadlo se dostalo po povědomí široké veřejnosti. Věkové složení souboru bylo poměrně nízké, rozhodně však divadlo nebylo nikdy studentským divadlem. Prvním výrazným oceněním práce souboru byla Radokova cena za rok 1995 inscenaci Sestra Úzkost (režie J. S. Pitínský), ve stejném roce se DD stalo Divadlem roku. Česká televize připravila na sobotu 6. dubna 2002 záznam inscenace Oblomov v titulní roli Ivan Trojan, který byl oceněn cenou Thálie za rok 2000.
Po skončení inscenace ve 22.15 uvádí ČT2 dokument 10 let Dejvického divadla v Praze. Jedno z nejmladších pražských divadel, Dejvické divadlo sídlí v Zelené ulici čp. 15. Ještě před patnácti lety nic nenasvědčovalo tomu, že by zde kdy mohlo být divadlo. Zatímco nahoře čile prosperovalo agitační středisko, v podzemních prostorách domu chátral sál bývalé tělocvičny Orla. V roce 1990 získal celý objekt Obvodní kulturní dům Prahy 6. Z iniciativy ředitelky Evy Měřičkové vznikl nápad založit v podzemních prostorách divadlo.

V současné době má DD pouze jediný problém. Jak uspokojit všechny diváky, kteří by divadlo rádi navštívili. Právě inscenace Oblomova je pro divadelní diváky z důvodů malé kapacity divadla téměř nedostupná. Nejpřesnější charakteristikou jevištní adaptace románu I. A. Gončarova o netypickém hrdinovi nejen své doby jsou slova samotného autora dramatizace a režiséra M. Krobota: „Je to nevšední příběh o lásce, a také sama postava Oblomova je velice inspirativní. Svoboda člověka se obvykle definuje jako projev svobodné vůle zvolit si cíl. Oblomovova svobodná vůle se projevuje v tom, že si žádný cíl nezvolil. Žije okamžikem. Je laskavý, tolerantní, hravý, obdařený představivostí a také nezodpovědný a pohodlný. Je plytký i hluboký současně. Je v něm něco věšteckého? Šlo o to, pokusit se o dramatický tvar, který nejvíc odpovídá vývoji postav. Bylo třeba vymyslet a rozvinout další postavy románu, například Tarantěva, Alexejeva nebo Anisju. Výsledná podoba má čtyři dějství a je to nejspíš tragikomedie."
Podstatný díl úspěchu Oblomova je závislý na Ivanu Trojanovi v titulní roli, ale také na všech jeho hereckých spoluhráčích. Trojan, typově rozhodně ne žádný Oblomov, dokázal svého hořkosměšného statkáře vymodelovat doslova plasticky; nuda z něho odkapává jako med z plástu.