Scéna.cz 

13. komnata Milana Kňažka

13. komnata Milana Kňažka
Legendární slovenský herec, bývalý ministr i místopředseda slovenské vlády zažil vzlety a pády jak v osobním, tak v politickém životě. Připravili: R. Červinková, P. Baláž a T. Krupa. Herec Milan Kňažko na jednom z prvních mítinků v listopadu 1989 magicky ovládl desetitisíce lidí, když je povzbuzoval, aby vzali své osudy do vlastních rukou. Patřil k výrazným osobnostem té doby a stejně jako se uvedl větou „Utvořte koridor“, i jeho neobyčejně dramatický, lidský, umělecký i politický život byl plný koridorů. Pochází ze vsi Horné Plachtince poblíž středoslovenského Velkého Krtíše. Otec byl rolník a pracoval i jako drobný obchodník, přidal se ke Slovenskému národnímu povstání, a když v roce 1949 přišel o živnost, pracoval jako vedoucí účtárny Priemstavu.

Celá rodina žila velice skromně. Milan, nejmladší ze třech bratrů, se od dětství musel prát s nepřízní osudu. V létě 1950 mu bylo pět let, když vtrhli do bratislavského bytu cizí lidé a otce odvedli do vyšetřovací vazby, kde ho drželi dva roky a čtyři měsíce. Následoval vykonstruovaný proces a odsouzení za rozvracení republiky a spolupráci s americkou rozvědkou. Matka sama musela uživit tři syny ve věku od pěti do jedenácti let. Tvrdě pracovala a manžela ve vězení podporovala. Otce, byť nepracoval na místě, kde by se mohl setkat se státním tajemstvím či poskytovat informace zahraniční rozvědce, nejdříve odsoudili k trestu smrti, nakonec na třináct a půl roku. Odseděl si sedm a půl roku a pustili ho na podmínku v roce 1957. Vrátil se však cizí člověk a Milan se ve svých téměř třinácti letech už jen těžko přizpůsoboval jeho výchovným požadavkům. Milan musel pracovat víc než jiné děti, rychle dospěl a velmi záhy pochopil, že je třeba se o sebe postarat sám. Matka se s otcem rozvedla, protože potřebovala oporu, když stát rodině po odsouzení otce zkonfiskoval polovinu domu a uvalil na zbytek domu vysokou daň. Milan získal nevlastního otce a brzy i nevlastního bratra. Milan studoval v šedesátých letech 20. století a cítil se jako oběť komunismu. V srpnu 1968 dokončil školu a měl nastoupit do divadla, ale nedokázal jen nečinně přihlížet vstupu sovětských vojsk do Československa. Trápil se pasivitou obyvatel, a proto v září 1968 raději odešel studovat do Francie. Když v listopadu přijel domů zlegalizovat svůj pobyt ve Francii, zjistil, že dva jeho milovaní bratři emigrovali, jeden do Kanady, druhý do Austrálie. Režim je v nepřítomnosti odsoudil za opuštění republiky a zbavil je občanství. Ve Francii začal žít s kolegyní Michele Montantinovou, v roce 1970 získal roční angažmá v Théatre National Populaire, jednom z nejprestižnějších pařížských divadel. Ale nenastoupil do něj, neboť se kvůli nemocným rodičům a nabídce role ve filmu režiséra Pavloviče vrátil do Bratislavy. A druhý den ho odvedli na vojnu – ze svobody do kasáren. Jeho francouzská přítelkyně za ním přijela, ale nedokázala žít v socialistickém režimu a vrátila se do Francie. Milan odmítl nátlak ke spolupráci s StB, přišel o pas. Když za tři roky přijel za přítelkyní, měla už jiného partnera. Ve filmovém světě sklízel úspěchy, např. za film Papilio režiséra Jiřího Svobody, nebo za hru Dobří holubi se vracejí Dušana Kleina. Byl známým hercem, členem Národního divadla, ale byl také známý svým kritickým postojem vůči totalitnímu režimu. Tři roky před listopadovým převratem mu byl udělen titul zasloužilého umělce, ale on ocenění přes všechna rizika vrátil. Patřil k těm umělcům, kteří v době, kdy ne každému bylo jasné, že se totalitní režim hroutí, projevili občanskou odvahu a podepsali Několik vět, Petici za propuštění politických vězňů a další petice. V listopadu 1989 patřil Kňažko k první hrstce angažovaných. V televizním vysílání žádal z Ústavy ČSSR vypustit čtvrtý článek o vedoucí úloze komunistické strany. Byl zodpovědný a známý na veřejnosti, což mu pomohlo na začátku boje o změnu totalitního režimu. Zažil perzekuci od bývalé StB, bál se o syna. Politika vstoupila do jeho života víc, než chtěl. Stal se poradcem Václava Havla a brzy seděl za stolem s Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem, jejichž debata skončila rozdělením Československa. Odvíjela se jeho politická kariéra, kterou ukončil v březnu 1993 odchodem z vlády. Vstupoval do vlády a zase se vracel do opozice, neboť se nechtěl podílet na žádných špinavostech, trval na svém přesvědčení. Jakmile se praktická politika začala rozcházet s jeho postoji, vytrácela se diskuse a přednost dostala autoritativní řešení, odcházel. Nechtěl být v politice proto, aby získal osobní, ekonomické nebo mocenské výhody. Pokusil se o návrat do politiky po dvanácti letech, protože se obával o budoucnost Slovenska, když dvakrát kandidoval do funkce prezidenta republiky a také na primátora Bratislavy. Neuspěl. Nakonec z politiky odešel úplně a opět se věnuje herectví.
Vysílání: 11.9., 21.00 hod., ČT1
Opakování: 13.9., ČT1., 15.9., ČT1., 16.9., ČT1